„Za mého dětství potkal člověk zvířata všude. I ve městě. Moje babička na zahrádce rodinného domku ve Strakonicích chovala králíky, slepice a husu. Babiččin zvěřinec hlídala fenka Bobina. Pes hlídací, žádný domácí mazlík. Můj největší zvířecí kamarád bylo housátko, které jsme našli zatoulané za městem. Vzali jsme ho domů a vychovali z něj věrného druha, který nás doprovázel při klukovských dobrodružstvích. Kdo by tušil, že naše báječná babička housera Ferdu nakonec zařízne a upeče jako delikatesu! Trvalo dlouho, než jsme jí odpustili,“ líčí sympatický mistr pera.
Kocouří bratrstvo
Zvířata Jiřího Žáčka provázela i v dospělosti. S manželkou pořídili dětem akvárium s rybičkami, andulky, křečky a morče. Nejnáročnější byl ovšem párek laboratorních potkanů: každý měsíc přivedli na svět tucet myšátek a protože nikdo neměl to srdce je likvidovat, chodili je pouštět do stohu za město.
Po přestěhování do Prahy žena s dětmi přinesli ze zvířecího útulku tajemnou domácí šelmu – kočku Mášu. „Pro děti jsou kočky ideální – na rozdíl od rybiček se s nimi mohou mazlit a hrát si, a kočky děti naučí, že zvíře není žádná plyšová hračka, že mají svoji hrdost a člověk je musí respektovat, jinak se s ním nespřátelí. Mít kočku nebo kocoura, to je lekce svobodomyslnosti a nezávislosti. Vyžadují respekt, a když jim člověk nevoní, možná se od něho nechají nakrmit, ale rozhodně se s ním nemazlí. Zkrátka si nás dovedou ochočit.
Jiří Žáček a kočka Máša
Fascinují mě kocouří bratrstva, o kterých většina kočkofilů ani neví. Kocouři totiž nejsou samotáři, jak se traduje. Scházejí se, sněmují, zápasí a tím potýkáním si kontrolují a upravují místo a roli v kolektivu. Jsou džentlmeni a ty nejslabší kolegy za normálních okolností nezaženou ani jim neubližují. Kdykoliv se někam přistěhuje nový kocour, musí absolvovat přijímací rituál, při němž si kocouři všechno vyjasní. Říká se, že prý jsou fixovaní spíš na místo než na člověka, ale oni jsou fixovaní přinejmenším na několik míst. Lidé se domnívají, že to je jejich kocourek, jenže on je doma i v několika dalších rodinách. A všude mu dají nažrat a všude ho pohladí.“
Svého kamaráda nedrezíruju
Jiří Žáček dobře rozumí nejen kočkám, ale k jeho domácnosti už léta patří i pes. „Jestli nás kočky učí nezávislosti a volnosti, psi nás učí věrnosti a obětavosti. O povaze psů znamenitě vypráví stará mezopotamská bajka o muži, který se pokoušel zbavit svého psa. Vzal ho na loďku, doplul doprostřed jezera, kde chtěl hafana utopit, ale převrhl se a nebýt psa, který ho vytáhl z vody, byl by se utopil sám. Ano, psy máme především proto, aby nás nezřízeně milovali, a to ti hopsálci, štěkálci a vrtichvosti umějí dokonale, dokonce i když si to nezasloužíme. Ale na rozdíl od koček je s nimi i legrace, což ví každý, kdo se psy kamarádí. Psí humor je bezelstný, proto je nesmíme kárat, když si z nás občas chtějí vystřelit. Říká se, že pes musí být pořádně vycepovaný, ale já tomu nevěřím. To si vymysleli ti, co potřebují pořád někoho cepovat. Copak můžu drezírovat svého nejlepšího přítele?“
Jiří Žáček a jeho psí kamarád
Básník přiznává, že nechodili na cvičák ani s prvním korkšpanělem Matějem, raději mu pořídili chalupu s velikou zahradou, kde měl svobodný výběh všude, kam se mu zachtělo. Co by za to jiní psi dali, volně si běhat po městě a navazovat styky s místními psy a hlavně fenkami! A nechodí na cvičák ani s druhým korkšpanělem – Artušem. „Několikrát zdecimoval sousedovy slepice, ale aspoň si vyzkoušel, že je šelma psovitá, potomek ušlechtilých vlků. A když s ním hlídám chalupu před vetřelci ze Země i z kosmu, mám sto chutí si s ním zavýt magický slogan z Kiplingových Knih džunglí: Jsme jedné krve, ty i já!“
Jiří Žáček o psech a fenkách
Pes
Pes nečeká, až skončí TV story, chce vyvenčit, a právě teď.
Neřeší krize, kašle na rozpory, na něž svět hledá odpověď.
Značkuje rohy, namlouvá si fenky, a věří očím, uším, čenichu.
Spoléhá na ně víc než na domněnky; neřády pozná po čichu.
Má tě rád jen tak, prostě proto, že jsi.
Štěkotem plaší frustrace a stresy, aby ti bylo veselo.
A když se skloníš a tvář olízne ti, zasteskne se ti náhle po dítěti, které už dávno dospělo.
štěňata
Psí romance
Náš hafan potkal hezkou fenku a na patník jí napsal vzkaz:
V SEDM TĚ BUDU ČEKAT VENKU! A ona přišla skoro včas.
Možná jí řekl: Já tě žeru, nebo tak něco – kdo to ví?
Byl krásný večer, na mou věru, nebem plul měsíc májový.
Hráli si spolu na honěnou, dali si pusu u vrátek…
Dneska už mají hafan s fenou pět chundelatých štěňátek.
