Důvodem domestikace psů v dávných dobách bylo, aby chránili majetek a zdroje obživy svého pána, pomáhali mu při lovu a upozorňovali ho na blížící se nebezpečí. Psí instinkty se za tím účelem zdokonalovaly a rozvíjely, a ani dnešní psi se jich tak docela nezbavili. Dříve často nutná útočnost ale rozhodně není u dnešních psů, kteří plní spíš společenskou funkci, žádoucí. Která plemena jsou v tomto ohledu nejčastějšími hříšníky a jak se kousnutí pokud možno ubránit?
U kterých plemen byste měli být obzvláště ostražití?
Kupodivu to nejsou plemena považovaná obecně za nebezpečná a bojová, i když toto označení je spíš zavádějící. Rotvajleři, rhodéští ridgebackové či pitbullové jsou prý podle studie Jamese Serpella z Pensylvánské univerzity agresivní jen průměrně. Nejnáchylnější ke kousnutí jsou naopak malá plemena.
Jezevčíci jsou přátelští a hraví, nicméně také někdy tvrdohlaví.
Žebříček největších „kousavců“ vedou velice oblíbení, přátelští a hraví, nicméně také někdy tvrdohlaví jezevčíci, druhé místo obsadila asi pro mnohé překvapivě drobounká čivava a třetí je rovněž velmi populární, temperamentní, ale i svéhlavý lovec Jack Russell teriér.
Ani u malých psích plemen bychom neměli podceňovat výchovu.
Tento zajímavý výsledek může mít různé důvody. Jednak může souviset s loveckou povahou jezevčíka a Jack Russell teriéra, kteří byli z lovu v norách zvyklí spoléhat sami na sebe, a proto jim někdy dělá problém poslouchat na slovo a rádi vyzkoušejí svou ostrost.
Čivava
Dalším důvodem může být, že majitelé malých psů zvířata kvůli roztomilému vzhledu a miniaturním rozměrům často vnímají spíš jako milou hračku, a podcení jejich výchovu, což je problém zejména u čivav. Majitelé spoléhají na to, že pejsek vlastně „nic nedělá“, a pokud by se dostali do vyhrocené situace, díky velikosti psa ji hravě zvládnou. Je pravda, že útok čivavy lze odvrátit snáz než útok rotvajlera a její kousnutí nebude mít takové následky, ale vymlouvat se na to nelze a každému psovi, i tomu nejmenšímu, je nutné věnovat při výchově a socializaci náležitou péči a pozornost.
Co vlastně psa ke kousnutí vede?
Může to být dominantní chování, kdy pes hájí svou pozici ve smečce, což může projevit třeba i při bránění vlastní hračky. Případně může hájit své místo před cizími lidmi a psy. Ke kousnutí ho může dohnat také bolest, nemoc nebo strach. Také ho může vyprovokovat člověk nevhodným chováním, na které pes reaguje svými obrannými instinkty.
Jak se před kousnutím chránit?
V případě, že vás ohrožuje nějaký pes a vy vyhodnotíte svou šanci jako dobrou, můžete zkusit aktivní přístup. Psa vykažte rozhodným hlasitým povelem, podívejte se mu upřeně do očí a zkuste proti němu vykročit. Dominantní chování může některé psy od útoku odradit.
Pokud máte z jakýchkoliv důvodů pochybnost o úspěchu aktivního přístupu, zachovejte naopak klid a snažte se vyvarovat prudkých pohybů nebo útěku, protože ty by mohly psí útok nastartovat. Nedívejte se psovi přímo do očí, ale snažte se na něj mluvit klidným hlasem a pomalu ustupujte, neotáčejte se k němu zády. Pokud už na vás pes vystartuje, nebo vás dokonce srazí k zemi, je nejlepší schoulit se do klubíčka a chránit si rukama hlavu. Tím snížíte riziko vážných zranění. V této poloze setrvejte, dokud pes neodběhne, případně vás nepřestane zpovzdálí pozorovat.
A pamatujte si, přísloví „pes, který štěká, nekouše“ je mylné. Pes, který štěká ze strachu, může vzápětí ze strachu i kousnout. Stejně tak pes, který chrání své teritorium, štěká i kouše.
Zdroj: Státní zdravotní ústav, Aby pes nekousl; www.novinky.cz
