Husa polní a běločelá

Ze severské tajgy a tundry, ve které hnízdí, na zimu táhnou husy polní (Anser fabalis) do jižní, střední i západní Evropy, kde ve velkých, hlučných hejnech přečkávají zimu. Oblíbily si vodní plochy jižní Moravy, na kterých můžeme spatři hejna čítající tisíce ptáků. Ale i na jihočeských rybnících a dalších vodních plochách je lze v zimě spatřit. Především ráno a večer, v bezpečí hladiny totiž tráví noc.

Ráno se rozletí po okolí a přes den se pasou na loukách a polích s ozimými plodinami. Oproti huse velké je husa polní menší, krk a zobák má kratší. Často se druží s husou běločelou (Anser albifrons), která je ještě severnějším, arktickým druhem hnízdícím v tundře. Neozývá se typickým gagaga, ale vyšším, jakoby chechtavým hlasem. Je větší, podobně jako husa velká, s nápadnou bílou skvrnou na čele – odtud její jméno.

Káně rousná

Káně lesní patří mezi naše hojnější dravce. Káni rousnou (Buteo lagopus) můžeme spatřit pouze v zimě, kdy je arktická tundra, v níž hnízdí, příliš nehostinná. Zatímco v tundře loví lumíky, u nás její jídelníček tvoří téměř výhradně hraboši polní. Všichni pěstitelé by ji proto měli milovat. Přesto bylo u nás mnoho kání rousných zastřeleno, protože se pánové s puškami zcela mylně domnívali, že loví zajíce a koroptve.

Velikostí i siluetou se podobá naší káni lesní, na rozdíl od ní je spíše šedohnědá, než hnědá, zespodu světlejší a více skvrnitá, nápadný je bílý ocas s tmavým pruhem. Křičí rovněž podobně, ale jakoby procítěněji, chvějivěji.

Pěnkava jikavec

Stejně, jako je u nás běžná pěnkava obecná, tak je na severu Evropy hojná pěnkava jikavec (Fringilla montifringilla). Tyto dva druhy jsou si podobné vzhledem, letem i chováním, dokonce dochází i ke křížení. Jikavce odlišíme například podle bílého kostřece a oranžovému nádechu hrudního peří. Ve svatebním šatě, ve kterém se někdy samec ukáže i zjara u nás, má sytě černou hlavu, křídla i záda. Jikavci u nás něžně protahují, zimují, občas se zdrží i do jara, ale hnízdění bylo prokázáno jen zcela výjimečně. Většinou již v dubnu táhnou zpět do tajgy. V zimě u nás hledají především bukvice - když se urodí, slétnou se i tisícová hejna. Ale většinou spatříme hejnka o desítkách ptáků. Naučili se zalétat i na krmítka. Stejně mnozí další severští ptáci z lidmi neobydlených oblastí nejsou na člověka zvyklí, nevědí, co jsem často zač a proto jsou poměrně krotcí a důvěřiví. Jejich jméno, jikavec, bývalo dříve dokonce nadávkou, a to jen proto, že si čižbaři jejich důvěřivost pletli s hloupostí.

K velkým hejnům jikavců se někdy přidruží i naše domácí pěnkavy. Jejich hlas je o poznání melodičtější a libozvučnější.

Brkoslav severní

Na jaře brkoslav severní (Bombycilla garrulus) Hnízdí v severském jehličnatém lese, kde si v korunách stromů staví dokonale zateplená hnízda. Mláďata pilně krmí komáry a bobulemi. Pokud bylo komárů a bobulí hodně, odchová mláďat více, a při zimním stěhování do přívětivějších krajů se objeví až u nás. Až tisícová hejna přilétají téměř pravidelně jednou za čtyři roky. Hledají opět bobule, například jeřabiny, a potřebují jich mnoho, protože je stráví jen částečně. Jsou díky tomu spolehlivými roznašeči semen.