Labutě velké (Cygnus olor) jsou v průměru s patnácti kilogramy váhy a dvoumetrovým rozpětím křídel impozantními ptáky. Výjimečně ale mohou vážit až 20 kg a křídla roztáhnout až do délky 240 cm. I přes značné zatížení křídel jsou výbornými letci, většinou však v poklidu plují na hladinách rybníků, přehrad a pomalu tekoucích řek.
Vzlétající labuť velká
Jak se u nás zabydlely
Krásné labutě velké zřejmě kdysi dávno Evropu plnou jezer, bažin a lesů obývaly, pak je však lidé lovem, sběrem vajec a proměnou krajiny vytlačili do neobydlených tajg a tunder severu. Ještě v první polovině 20. století labutě nad naším územím pouze protahovaly, pro krásu byly však také chovány v zámeckých parcích. Dobrodružnější povahy občas opustily zajištěné bydlo a vydaly se do okolní přírody, kde začaly i hnízdit, naše území osidlovaly patrně také od severu. Dnes u nás hnízdí přibližně 500 párů labutí velkých ročně, počty tohoto stále ohroženého druhu však mírně klesají.
Věrnost na celý život?
Labutě skutečně tvoří věrné páry na celý život, ale není zcela přesné, že by odloučení nastalo pouze v případě smrti jednoho z nich. Přibližně 5 % párů se během života rozpadne – možná po neúspěšném hnízdění, nebo si partneři jednoduše nesednou. (Malé procento párů se rozpadá i u dalších monogamních druhů ptáků, například tučňáci se rozcházejí mnohem častěji mladí než ti, kteří spolu žijí již několik let. Že by se i ptačí partneři potřebovali nejprve navzájem poznat?)
Labuť v letu
Čas námluv a vajíček v rákosí
Své celoživotní družce se samec začne opětovně dvořit již v zimě, aby na jaře neztráceli drahocenný čas. Pár plave těsně vedle sebe a partneři v dokonalé souhře pohybují krky, kříží je, sklánějí hlavu k hladině. Samotné páření probíhá rovněž ve vodě.
V době přepeřování a na zimovištích se labutě sdružují do hejn a vycházejí spolu přátelsky, v době hnízdění si však pár své teritorium nekompromisně střeží. Již v předjaří samec zahání soky výhružným postojem a syčením, a pokud se nedají, pustí se na hladině do sebe – křídla tlučou, peří lítá, labuťáci do sebe strkají a mohou se i zranit. A když žádného soka nevidí, zahání samec třebas i neškodnou malou lysku, jen aby předvedl svou odhodlanost (i když v zimě si onu lysku klidně nechá chodit po hřbetě).
Zásnubní tance stálého páru labutí probíhají každý rok znovu
V rákosí při břehu nebo na ostrůvku staví samička hnízdo. Sestává z velké kupy vodních rostlin, které trhá a stele pod sebe. Pokud pár úspěšně vyhnízdí, vždy se na stejné místo další rok vrátí a pokud to lze, využije znovu i původní hnízdo. Během dubna snese samička 4–7 zelenošedých vajec, která pečlivě zahřívá, zatímco samec rodinu střeží. Potravu však partnerce nenosí, vodní rostliny je lepší spásat rovnou – raději ji proto v sezení na čas vystřídá, aby se mohla najíst.
Ušpiněná labuťata
Labuťata přicházejí na svět jako ochmýřené šedé kuličky. I poté co povyrostou a již se podobají rodičům, je jejich peří šedé (pouze labuťata chovaných a tedy mírně šlechtěných ptáků bývají bílá). Ovšem v dospělosti, která u dlouhověkých labutí nastává až třetím či čtvrtým rokem života, se bělostného šatu dočkají.
Mláďata jsou ihned po vylíhnutí schopná plavat a sama se krmit, ovšem pod dohledem rodičů, kteří je vodí a někdy i vozí na hřbetě na vhodná místa, opatrují je a chrání. Také svým potomkům vytrhávají a předkládají vodní rostliny z hloubek, do kterých ještě mláďata s kratšími krky nedosáhnou. Létat se labuťata naučí až ve stáří čtyř měsíců.
Mláďata jsou ihned po vylíhnutí schopná plavat a sama se krmit
Smutné labutě
Labutě u nás nemají přirozeného nepřítele, neboť na takto velkého ptáka si nikdo netroufá, a také vajíčka a mláďata brání rodiče velmi odhodlaně. Ovšem ačkoli je labuť chráněná, stává se někdy obětí vandalismu a na mušku si ji z nepochopitelných důvodů berou i lidé, jež drží pušku legálně, ovšem mysliveckému stavu čest nedělají. V záchranných stanicích pro hendikepované živočichy žijí postřelené labutě, které se již nikdy zcela nezotaví, dokonce byla u nás takto zmrzačena i velmi vzácná labuť zpěvná, která tudy pouze výjimečně protahuje. Nebezpečí představují i zapomenuté rybářské vlasce a háčky. Ve městech zase každoročně několik labutí o život připraví (a ostatní zvířata k smrti vyděsí) hlučné ohňostroje.
Zpívající a černé sestry
Labuť zpěvná (Cygnus cygnus) patří stejně jako labuť velká do čeledi kachnovitých a je své „němé“ sestře podobná, jen je o něco drobnější a krk drží zpříma. Zobák nemá oranžový, ale jasně žlutý s černou špičkou, podle jejíhož tvaru se labutě navzájem snadno poznávají. Jméno labuť zpěvná dostala díky nádhernému, zvonivému a daleko se nesoucímu hlasu. Troubí často i v letu, který je po rozběhu na hladině velmi vytrvalý a rychlý – dosahuje až 72 km v hodině! Labuť zpěvná hnízdí na jezerech odlehlých lesů a tunder Evropy i Asie. Živí se vodními rostlinami a zobákem vyhrabává kořínky i na souši. Věrné páry se v zimě sloučí do větších hejn a přelétají v úhledných formacích. Dříve byly tyto krásné labutě v době pelichání, kdy nemohly ulétnout, ve velkém loveny, možná jsou proto dodnes plaché a nepřiplouvají do měst tak často jako labutě velké.
V Asii, části Ameriky, Afriky i Evropy žije také labuť malá (Cygnus columbianus), drobnější labuť, která hnízdí v severských tundrách až za hranicí lesa. I ona dovede vydávat hlasité zvuky a na rozdíl od labutě zpěvné se dovede vznést z hladiny i bez rozběhu.
Labuť černá (Cygnus atratus)
Labuť černá (Cygnus atratus) pochází z Austrálie a Tasmánie. V 18. století byla tato velká a nádherná labuť s černým peřím, červeným zobákem a bílými políčky na letkách přivezena do Evropy, kde se dodnes chová jako okrasný pták. Ladný krk má labuť černá nejdelší ze všech labutí a podobně jako její bílé sestry často trpělivě vozí svá mláďata na hřbetě.
