Na jaře přilétají až z Afriky. Každoročně podnikají dlouhou a nebezpečnou cestu tam a zpět, neboť v zimě se neumí živit semeny jako sýkorky. Dovedou však letět tisíce kilometrů – přeletí nekonečnou poušť i rozbouřené vody. Když vyčerpané dosednou na břeh Středozemního moře, místní gurmáni je po stovkách loví do sítí a upečené pojídají. Ty, které uniknou, letí dál, až přiletí domů. Aspoň si to myslí – vždy tu byl jejich domov, útulná místečka pod římsami, jako stvořená pro stavbu hnízd. Jenže místo nich najdou bodáky. Marně se snaží zahnízdit mezi nimi. Když jim někdo shodí základ hnízda, (přesto, že je to trestné a bezohledné), staví znovu. Proč neletí jinam? Nevědí kam, neví si rady, svému domovu jsou po dlouhé roky věrné. A navíc - postavit hnízdo je nutné ihned, snést drobounká vajíčka vzápětí, není čas na hledání. Do podzimu musí ptačí děti dorůst, zesílit a být připravené na dalekou cestu.
Jiřička sbírá bláto na stavbu hnízda
Jiřičky pomoc oplatí
Ještě nikdy nedošlo k přenosu ptačí chřipky z volně žijícího ptáka na člověka, přitom je tato nemoc bedlivě sledována po celém světě. Není se čeho bát – virus, který se u nás šíří nyní, není vůbec přenosný na savce. A že vám vadí znečištění? To je pochopitelné. Stačí však pod hnízdo připevnit 20 cm široké prkénko, které trus zachytí. Když ho po úklidu vložíte do nádoby s vodou, máte po měsíci prvotřídní hnojivo na pokojové i balkónové rostliny. Ptačí trus se jako „guáno“ draze prodává – je to elixír, po kterém vše roste, kvete a zraje. Jiřičky ho poskytují zdarma.
Ptačí rodiče svým hladovým ratolestem nosí stovky malých soust denně. Hmyz loví ve vzduchu, za letu, a mezi oblíbenou kořist patří i obtížní komáři a mouchy. Musí ulovit nejméně kilogram hmyzu, než mladé odchovají, naučí lovit a vypraví do světa.
Jiřička krmící mládě na hnízdě
Mezi nebem a zemí
Jiřičky jsou na nás závislé – jinde než na našich domech už hnízdit neumí. Najít vhodnou stěnu je však jen první krok. Všechnu hlínu na stavbu musí nanosit po kouscích v zobáčcích, pak trpělivě lepit hrudku ke hrudce. Nakonec kotlinku vystelou stébly trav a pírky.
Někde se lidé přírodě vzdálili, zapomněli na dávné spojenectví a jiřičky už za sousedy nechtějí. Jinde je naopak vítají a dokonce jim nabízejí umělá, dřevocementová hnízda. (Jiřičky je rády obsadí, když je za suchého jara nouze o bláto, nebo pokud jsou nově omítnuté stěny příliš hladké.)
Když jiřičkám poskytneme přístřeší, pohled na rostoucí, zvědavě vykukující mláďata nás zahřeje u srdce. Sledujeme první let ptáčat, obdivujeme, co dokážou. A když se vydají na dalekou cestu, doufáme, že se příští rok vrátí. Už navždy se stanou našimi přáteli.
Vlaštovka nebo jiřička?
- Jiřička obecná nemá na rozdíl od vlaštovky červené hrdlo.
- Vidlice jejího ocasu je mnohem kratší, méně vykrojená, její konce jsou tupější.
- Na rozdíl od vlaštovek si jiřička staví hnízda zpravidla na vnějších zdech a hnízdo je uzavřenější.
Kromě vlaštovky a jiřičky patří k našim zástupcům čeledi vlaštovkovitých také břehule říční, jež hnízdí v norách, které si vyhloubí v hlinitých březích řek i lomů. Po celém světě zahrnuje čeleď vlaštovkovitých 80 druhů.
