Čeleď rejskovitých patří do řádu hmyzožravců, kteří Zemi obývají již od druhohor. První pradávní savci byli nejspíš podobní právě těmto drobným zvířátkům, jejichž krátký život ubíhá ve zběsilém tempu. Nejsou tvory denními ani nočními, i když v noci bývají aktivnější. Neustále střídají hledání potravy s chvílemi odpočinku. Nemohou dlouho hladovět a za den někdy spořádají až dvojnásobné množství potravy, než sami váží.

Jak je rozpoznat?

Rejska si spleteme s myší proto, že stejně jako ona má hnědošedý kožíšek a je maličký. Kdybychom si ho však mohli prohlédnout lépe, snadno ho odlišíme. Na rozdíl od myši má rejsek typický prodloužený rypáček, který dává celé hlavě protažený tvar. Tento skvělý orgán k lovu hmyzu je vybaven dokonalým čichem a jemným hmatem. Očka jsou malá a ušní boltce u rejsků nevidíme vůbec; u bělozubky viditelné sice jsou, ale oproti myši jsou stále malé. Ocas rejsků je delší než myší, velmi jemná a hustá srst je i na pohled lesklejší a hebčí. Záměna nastává především proto, že rejsek chvíli nepostojí, takže si rozdílů nestihneme všimnout.

Rejsci

Kromě období rozmnožování žijí rejsci samotářsky. Hlídají si svá teritoria, jejichž dosti proměnlivé hranice si značkují výměškem žláz, trusem a močí. Na jaře hlasitým pískotem hledají samečci samičky. V půli května porodí samička 4–7 mláďat a péče pak zůstává pouze na ní. Přichystá si pod pařezem, v komůrce pod zemí nebo mezi kameny hnízdo vystlané mechem a suchou trávou (v podobných rejsci i odpočívají). Ani ne půlgramová mláďata se rodí holá a slepá. Prohlédnou až kolem 20. dne života a samička je ještě další týden kojí. Za sezonu stihne odchovat dva, výjimečně tři vrhy. Pokud přežijí zimu, mláďata v dalším roce dospějí. Dvakrát přezimující rejskové jsou však vzácností – tito „stařešinové“ mají často kratší ocásek, protože si jej při neustálém pobíhání odřou. Rejsci mají mnoho přirozených nepřátel, nejvíce jich uloví sovy.

Mohutné řezáky ani stoličky s ostrými hroty, které drtí pevné kutikuly hmyzu, rejskům na rozdíl od řezáků hlodavců nedorůstají. S věkem se obrušují a může se stát, že na sklonku života rejsek zemře hladem, protože mu zbytky zubů neumožní rozmělnit dostatek potravy.

Nenápadný, pouze 6–8 cm velký rejsek obecný (Sorex araneus) je možná překvapivě naším nejhojnějším savcem. Nejraději má listnaté lesy s poctivou vrstvou humusu, zvláště lesy lužní, dále rašeliniště, břehy potoků a vlhké palouky, ale přizpůsobil se i životu v kulturní krajině. Žije na celém našem území od nížin po vrcholky hor, jen velkým městům se vyhýbá. Pobíhá hustou přízemní vegetací nebo norami, denně naběhá stovky metrů. Sám si dovede vyhloubit mělčí chodby, rád ale používá i podzemní labyrinty krtků a hrabošů. Hledá larvy hmyzu, mnohonožky, slimáky, hlístice, žížaly. Kousne si i do mršiny, výjimečně slupne semeno nebo plod. V zimě nespí, a protože sehnat dostatek potravy v této době není jednoduché, zhubne často až o třetinu váhy a v důsledku nedostatku vápníku se mu dokonce zmenší lebka.

Rejsek malý (Sorex minutus) váží 2–6 gramů a je dlouhý pouhých 4–6 cm. Má světle hnědý kožíšek, který s proměnou srsti na zimní zešedne. Hlavní potravou tohoto čiperného mrňouse jsou pavouci, roztoči, sekáči a jiní malí bezobratlí. Žije na celém našem území, hojný je i v horských sutích, kde by se rejsek obecný neuživil – pobíhá třeba i na vrcholu Sněžky. Jeho území může čítat přes kilometr čtvereční a za potravou dovede vyšplhat i na strom, a to až do výšky tří metrů! Kulovitá hnízdečka si buduje v pařezech, škvírách a opuštěných norách hlodavců. Váha miniaturních mláďátek se při narození pohybuje mezi 0,2–0,3 g. S matkou pobývají až dva měsíce, jeden měsíc je kojí. Dvě až osm mláďat zvládne vychovat dvakrát za rok. Některá mohou dospět již v roce narození, v přírodě se dožijí nejvýše 16 měsíců.

Šedočerný rejsek horský (Sorex alpinus) žije především v hustých, chladných horských lesích. Mnoho času tráví v podzemí, na horách se obratně pohybuje uvnitř suťových polí, obratně leze přes překážky a umí i panáčkovat. U nás i jinde v Evropě je vzácný a zvláště chráněný, na našem území se vyskytuje pouze v příhraničních horách.

Rejsec vodní (Neomys fodiens) žije u vod, od nížin až do hor. Je mezi rejsky největší, může měřit téměř 10 cm. Skvěle plave i v prudkých říčkách, dovede se potopit do hloubky až osmi metrů a pod vodou vydrží až 20 sekund. Tlapky mu slouží díky lemu tuhých chlupů jako ploutve, ocas s brvitým kýlem jako kormidlo. Kůži chrání dokonale promaštěná a výjimečně hustá, tmavá (ojediněle bílá) srst, která zachycuje množství vzduchových bublin.

Loví vodní bezobratlé (především korýše, při dně žijící larvy hmyzu), ale i slimáky a žížaly na břehu. Někdy chytí i rybku, pulce, žabku nebo mládě hlodavce. Kořist omráčí jedovou žlázou uloženou v čelisti. Samička má pevné pouto i s odrůstajícími mláďaty, společně chodí na lov i odpočívají.

Bělozubky

Zatímco rejsci mají zuby na špičce červené, zbarvené železem, bělozubky se pyšní chrupem bělostným. Na rozdíl od rejsků mají větší ušní boltce a silnější ocas. Většina bělozubek žije v teplých oblastech světa, některé však obstojí i v mírném pásu.

Bělozubka bělobřichá (Crocidura leucodon) u nás žije na jižní Moravě a na jihu a západě Čech. Často obývá zemědělská stavení. V přírodě se jí daří na teplých stráních i při březích vod. Loví brouky a škvory, hledá larvy hmyzu a malé měkkýše. Rejsek obecný je stejně velký, ale rychle se pohybující brouky a škvory ulovit nedokáže. Bělozubka je mrštnější a díky větším boltcům lépe slyší. Bělozubky tvoří páry na celý život. Samička mívá dva vrhy. Hnízdo ze suché trávy, mechu a listí pečlivě uzavírá, aby novorozeňata neprochladla. Potomci prohlédnou za dva týdny, za tři týdny jsou téměř samostatní. Do té doby chodí na procházky v podivuhodném řetězu. První mládě se zoubky přichytí za chlupy u ocasu matky. Druhé za ocas prvního a tak dále, až jsou všichni sourozenci na „šňůrce“. Bývá jich kolem pěti, výjimečně až deset. Ani za nic se nepustí a opakují v zástupu za matkou každý její pohyb. Mohou se dožít až tří let věku.

Jen 5–7 cm velká bělozubka šedá (Crocidura suaveolens) je ještě silněji vázaná na lidské stavby než bělobřichá příbuzná. Ve stodolách, chlévech a domech hledá bezobratlé, zbytky krmiv ochutná jen příležitostně. Obývá také zahrady a městské parky. Nevyhýbá se ani velkoměstům, byla spatřena dokonce ve vyšších patrech panelových domů. V teplejších oblastech obývá i slunné stráně a také vinice. Loví pavouky, mnohonožky, sekáče, drobné plže a brouky, žížaly, mravence. Za vhodných podmínek se rozmnožuje i vícekrát do roka, samička vodí mláďata v karavaně. Ta dospívají relativně brzy, obvykle však nepřežijí druhou zimu.