Skřivan lesní (Lullula arborea) je z našich pěvců hned po rehkovi zahradním nejjitřnějším zpěváčkem (spolu s drozdem zpěvným a kukačkou obecnou). Je o něco menší než jeho polní příbuzný a má i drobnější a tenčí chocholku. Zbarven je až na drobné rozdíly velmi podobně. Na Hromnice navzdory pranostice vrznout nemůže, přilétá až v polovině března. Ovšem pořekadlo o Hromnicích, na než si skřivánek musí vrznout, i kdyby měl zmrznout, vzniklo nejspíš kvůli velmi podobnému chocholouši obecnému (Galerida cristata), dříve hojnému, dnes bohužel velmi vzácnému pěvci, který u nás přečkával i zimu.
Ranní lesní sonáta
Líbezný zpěv lesního skřivánka podle mnohých posluchačů předčí i slavíka. Působí lyricky i melancholicky, když se nese ranní mlhou, mírně klesá a zase stoupá. Stejně jako polní bratr zpívá skřivan lesní v letu, z výšky. Nepoletuje však na místě, ale i několik set metrů tam a zase zpět, a vydrží nepřetržitě zpívat a létat i celou hodinu.
