Candát je estét. Potrpí si na čistou vodu, čisté ploutve i čisté zuby. Taky se o něm říká, že je tajemný a strašidelný. Asi nás k tomu vede pohled do jeho svítících očí a ozubené tlamy. Děsivě vypadají i vztyčené hřbetní ploutve. Ale na talíři je mimořádně chutný, tak nevím, co pořád máte?

Candáti žijí v hejnech. Prý je v nich sranda. Jiné partičky vyhledává mládež a jiné rybí důchodci, kteří většinou probírají doktory a slevy. Staří se zdržují více v hloubkách, jen tření a lov provozují na mělčinách a u břehu. Večeří až po západu slunce. Doporučil jim to lékař. V praxi to vypadá tak, že napřed jen tak bez cíle šmejdí u dna, jakmile se ale ocitne v těsné blízkosti rybka, bleskurychle po ní skočí a vcucnou ji. Ani si ji nestačí osolit. Jestliže jim ovšem na ní přijde cokoli podezřelého, okamžitě ji vyplivnou. Pokud je rybka součástí návnady, je tedy rybář bez úlovku. Díky duhovým očím vidí candát i v podmínkách, v nichž by člověk nevyšel bez baterky z domu. Za tmy. A nepotřebuje k tomu ani čelovku. Jak říkám, je tajemný.

Co s milionem dětí?

Měsícem lásky je u candátů máj - stejně jako u lidí. A taky duben a červen. Důležité je, aby měla voda teplotu dvanáct až šestnáct stupňů. Ne méně, ne víc. Jinak z toho nemají to pravé potěšení. Místo, které pro ten účel mlíčňák vybere, nazývají holky hanlivě trdliště a své nápadníky trdla. Ale to sem nepatří. Dno by mělo být každopádně písčité nebo kamenité a pečlivě umetené, o což se postarají samečci. Když je ruka v rukávu, vypouštějí samice ke dnu lepkavé jikry, které se uchytí v rostlinách. Než se z nich vylíhnou mladí, hrdý otec je bedlivě hlídá a nahání k nim okysličenou vodu. Pokud by se kdokoli jenom přiblížil, vystartuje po něm jako smyslů zbavený, i kdyby to byla štika či sumec. Nebo učitel biologie. O to větší překvapení působí zjištění, že jakmile se z jiker vyklube půlcentimetrový potěr, promění se mlíčňák v agresora a nemilosrdně ho pronásleduje. Když jsem se ho onehdy ptal, proč to dělá, odpověděl: „Abych nemusel platit tolik alimentů. Když začne ta moje klást jikry, neví, kdy přestat.“ V tom bych si s ním dovolil souhlasit. Desetikilová paní candátová je schopná vrhnout bez mrknutí oka i milion dětí a jak by je ten chudák asi uživil? To by musel být opravdu trdlo, aby je nechal jen tak plavat. Bylo mi akorát divné, proč je neslupne, když jsou ještě jikry? „Nejím kaviár,“ odsekl.

Rybáři si na candáty stěžují, že neustále mění místa pobytu, a tudíž se obtížně hledají. Navíc jsou - co se týká návnady – příliš vybíraví. Ani se jim nedivím. Taky bych si rozmyslel, jestli někomu skočím na lep (nebo na háček) a on si pak se mnou bude dělat selfíčko, které budou obdivovat jeho přátelé na Facebooku a ve finále si mě ještě vyfotí na talíři s anglickou slaninou a tymiánem, nebo s hříbkovým kořením na másle, eventuálně smaženého v sezamové strouhance, aby se těm sadistům sbíhaly sliny. Takové zacházení mi přijde nechutné. „À propos, nedáme si, Maruško, dneska k obědu filé?“

Zajímavosti o candátech

  • První „mořští okouni“, jak se tehdy candátům říkalo, byli u nás vysazeni do třeboňských rybníků v roce 1784. Méně užívanými jmény jsou pro něj lupice, morák a morčák.
  • Anglicky se nazývá pike-perch, tedy štiko-okoun.
  • Když ho vytáhnete z hloubky větší než deset metrů a pak ho chcete pustit, nafoukne se a nemůže se potopit.
  • Candáta mají ve svých erbech některá švédská města.
  • Jikrnačka dorůstá až 130 cm a 21 kg, mlíčák jen 70 cm a 5 kg. Nejstarší známý exemplář se dožil 25 let.
  • Lovná míra je 45 cm, někde 50 cm.
  • Jako žádaná ryba se často stává cílem pytláků.