Špaček obecný (Sturnus vulgaris) obývá celý mírný pás Evropy a Asie, pouze na Pyrenejském ostrově se nevyskytuje – zde jej nahrazuje špaček černý. Introdukován byl do Severní i Jižní Ameriky a také východní Austrálie, kde pro přistěhovalce představoval vzpomínku na vzdálenou domovinu.

Špačka v době námluv nelze přehlédnout ani přeslechnout. Je i s ocasem kolem 20 cm velký, natřásá se a dává na odiv svoje nádherné, kovově lesklé, tmavé peří s bílým kropením, které hraje zelenými, nachovými i modrými odlesky. V zimě je peří mírně našedlé, ale pak špaček přepeří do skvostného „svatebního šatu“ a šedavé konce per se odrolí. Lesklé peří, zvučný hlas a schopnost imitace má většina zástupců čeledi špačkovitých, která zahrnuje celých 111 druhů.

Špaček je doma ve vzduchu, na větvi i na zemi

Díky kroužkování bylo zjištěno, že v přírodě se špačci mohou dožít až stáří dvaceti let.

Špačci často posedávají na stromech, kde v bezpečí odpočívají. Pokud ovšem zrovna nehodují na úrodě třešní, potravu hledají převážně na zemi. Sezobnou jakékoli druhy hmyzu a jeho larvy, měkkýše, nejrůznější semena a bobule. Jsou proto nejen zdatnými letci, ale i dobrými chodci. Na svých poměrně dlouhých nohou kráčejí i běhají rychle – i v případě ohrožení nejprve bleskurychle popoběhnou, několika skoky se odrazí a pak se teprve vznesou.

Špačci sice na zimu tradičně odlétali do teplých krajů, ale nyní stoupá počet těch, kteří zůstávají i přes zimu u nás.

Jak vznikl špačník

Špačci hnízdí v dutinách stromů. Vejce zde samec a samička střídavě zahřívají přes dva týdny. V noci vajíčka zahřívá pouze samička, která má v této době na bříšku hnízdní nažinu, holé místo se silně prokrvenou kůží, díky které jsou vajíčka stále v teple. Téměř měsíc se pak rodiče vzorně starají o vylíhlou drobotinu.

Již v sedmnáctém století mnozí špačci přesídlili z dutin, kterých nikdy nebylo nazbyt, do budek – špačníků. Zprvu je ale lidé vyvěšovali ze zištných důvodů, část dorůstajících mláďat vybírali a jedli. Později bylo naštěstí od tohoto zvyku upuštěno, ale špačníky pro veselou ptačí společnost na zahradách zůstaly.

Upovídaní ptáci

Špačci jsou společenští a velmi hluční ptáci. I ve špaččí rodince je neustále živo, mláďata stále vrzavě švitoří, staří svým zvučným hlasem napodobují i zvuky jiných ptáků. Špačci chovaní odmala v zajetí se vždy snadno ochočili a často napodobovali slova i melodie. Jsou známy případy, kdy se ochočený špaček volně pohyboval venku a po celé léto se rád vracel do domu pro něco dobrého na zob.

Mravenčí hygiena

Špaček je jedním z ptačích druhů, jejichž péče o peří má i prazvláštní podoby. Pták vezme do zobáku mravence a důkladně si jím potírá peří, především na letkách. Takzvané namravenčování neboli anting patrně špačky zbavuje vnějších parazitů. Možná také čistí letky od přebytečných nánosů vosku, které zde ulpívají poté, co si špaček peří „impregnuje“ sekretem mazové žlázy.

V jednotě je síla

Špačci se po krajině často pohybují v obrovských hejnech, ve které se sdružují po vyhnízdění. S postupem léta k podzimu jsou hejna stále početnější, což občas způsobuje starosti sadařům a vinařům. Ovšem vidět obří hejno obratných letů, které se v pohybu stále přeskupuje a vytváří živé obrazy, je zážitek na celý život. Můžete je vidět i na řadě videí:

Na zahradách je ovšem snadné ochránit úrodu pomocí sítí.

  • I vinice lze dnes poměrně snadno ochránit nylonovými sítěmi, což je rozhodně lepší způsob, nežli špačky střílet, stříkat na ně jedy, které jsou nebezpečné i pro celé okolí a podobně.

V hejnu se špačci navzájem chrání. Pro jejich predátory, například jestřába, je mnohem snazší ulovit osamoceného špačka, nežli jedince, který letí v semknutém hejnu. Změť ptačích křídel a rychlé, synchronizované manévry dravce matou. Ovšem i v rámci hejna si špačci mezi sebou jinak zachovávají vždy alespoň malý odstup, především samci.