Svícení světlušek je podivuhodnou formou námluv. Poletující světýlka jsou samečci, pátrající po samičkách. I ty musejí svítit, aby je nápadníci po tmě našli – a svítí ještě silněji než oni. A ačkoli s milostnými signály začínají již v červnu, často pokračují až do září. Srpen je posledním měsícem, kdy je můžete spolehlivě spatřit...
Svítím, tedy jsem
Světlušky jsou živoucí žárovky – svítí díky chemické reakci, kterou řízeně provádějí ve vlastním těle. Matka příroda je vybavila látkou zvanou luciferin, kterou nosí uloženou v buňkách. Když si přejí zazářit, enzymem zvaným luciferáza ji rozloží a uvolněnou energii vyzáří. Jejich výkon jim můžeme závidět, v podobě tepla jim unikne nejvýše 10 % vložené energie. A aby bylo světlo dobře vidět, tuto alchymii provádějí v buňkách, které se nacházejí pod průsvitnou pokožkou těla.
Podle schopnosti svítit dostaly jméno světlušky i celá čeleď, do které patří: světluškovití (Lampyridae). Zástupci této čeledi jsou rozeseti po celém světě. Všichni umějí svítit, některé tropické druhy velmi intenzivně, zlatě, červeně či modře.
světluška, světýlko, brouk
K majáku
Samičky našich světlušek se spokojí se světlem nažloutlým či nazelenalým. Ovšem když jsou připravené a mají tu správnou náladu na páření, svítí velmi intenzivně. To aby je nápadníci spatřili již z dálky. Světlušky rády obývají hustou spleť rostlin, proto se snaží vylézt na nejvyšší místo, aby je listy příliš nestínily. Pak září do dálky jako majáček. Sameček přesto stále nepřiletěl? Některé začnou vrtět zadečkem, světlem tak mírně komíhat a signál tím učinit ještě naléhavější. Ovšem když se k nim přiblížíte příliš zblízka, leknou se a zhasnou. Jednoduše zastaví přívod kyslíku do svítivých buněk a reakce v nich probíhající okamžitě ustane.
Když přiletí kýžený sameček, světluška přestane svítit také, milostný akt probíhá při zhasnuté lampičce. Svícení přece jenom vyžaduje energii a tou není radno plýtvat. Samičky mají rády také soukromí, nesvítí a nelákají nápadníky pospolu. Zřejmě proto, že když pár zhasne, a na dohled od něj se rozsvítí jiná samička, zmatený sameček je schopen partnerku opustit a znovu letět za světlem.
Když kouzlo noci zmizí
Na jakém principu svítí světlušky? Podívejte se ve videu:
Za dne jsou světlušky docela nenápadné. Zbarvení u nás se vyskytujících druhů je u samečků hnědavé a černé, jejich krovky jsou lehce rýhované, tělíčko jemně ochmýřené. Hlava je skryta pod hrudním štítkem, který broučky chrání před shora přicházejícím oslněním, které by je mohlo rušit při pátrání po samičkách. Nelétající samičky na rozdíl od nich nemají křídla ani krovky.
Jejich článkované tělo je mléčně bílé nebo nažloutlé. U samiček se svítivé buňky nacházejí na dvou břišních článcích a dojem ještě umocňují postranními svítivými políčky na dalších částech těla. Samečci se spokojí se svícením jedním břišním článkem. Za dne však mají svícení samozřejmě vypnuté, takže podle něj je nepoznáte. Prohlédněte si je proto pozorně na fotografiích a vězte, že pokud byste je objevili v zarostlém koutě zahrady, nejsou to škůdci, ale vaši pomocníci.
světluška, brouk, dřevo
Dospělé světlušky mají za úkol najít druha, spářit se a přivést na svět potomstvo. Poté, co jej splní, brzo uhynou. Zato jejich larvy žijí dlouho. Jsou dravé a živí se i malými slimáky – ačkoli oproti larvám mohu být násobně větší, jejich kusadlům neuniknou. Žijí proto především na vlhčích místech, kde je koncentrace různých druhů měkkýšů nejvyšší. A tam samičky kladou i vajíčka, která mohou nenápadně pableskovat. Také larvy již mají vyvinuté svíticí buňky a mohou jemně světélkovat – světlušky mají schopnost zářit danou zkrátka už od kolébky.
Světlušky našich luhů a hájů
V naší republice žijí tři druhy světlušek. Nejhojnější je světluška menší (Phausis, syn. Lamprohiza splendidula), kterou potkáte v nížinách, podhůří, a dokonce i v údolích hor.
Vzácnější je velmi podobná, teplomilná světluška větší (Lampyris noctiluca) - sameček délky kolem 1 cm, samička dorůstá až 2 cm. Její světlo je žlutavé, na rozdíl od nazelenalejší záře světlušky menší.
Třetím, vzácným druhem je rovněž teplomilná světluška krátkokřídlá (Phosphaenus hemipterus). Všechny dávají přednost vlhčím místům s bujnou vegetací. Teplá léta jim svědčí, ovšem příhodných míst k rozmnožování nadbytek nenacházejí. Nesvědčí jim ani silné umělé osvětlení.
Samečci světlušky velké dobře znají signál svých samiček, jejich jedinečné zářivé spektrum, a nelétají za samičkami jiného druhu. Ovšem samečky světlušky malé vábí vše, co svítí. Proto se někteří marně pokoušejí spářit i se svými většími příbuznými.
Samičky světlušky malé jsou navíc méně snaživé, a ani když je nikdo dlouho nenavštíví, zadečkem nevrtí. Nemusí se snažit – zatímco u světlušky velké je poměr samečků ku samičkám 1 : 1, u světlušky malé připadá pět samečků na jednu samičku. Nějaký tedy nakonec vždycky přiletí…
světluška, brouk, světýlko, noc
Jak správně zavařovat ovoce a připravovat marmelády? To si poslechněte v nejnovější poradně našeho podcastu iReceptář do ucha přímo TADY:
Související články
titulka, časopis, Receptář
Zdroj: časopis Receptář
