Nemálo lidí se totiž pavouků neštítí, ale dokonce je s nadšením chová. Pokud se oprostíme od předsudků, jsou pavouci velice zajímaví tvorové, kteří osídlili téměř celou Zemi a její nejrůznější prostředí v 35 000 rozmanitých druzích. Mají fascinující strategie lovu potravy, námluvy či péči o potomstvo. A komu pokoutník domácí nestačí, může si pořídit sklípkana – mnoho chovatelů si tohoto „chlupatého mazlíčka“ velmi oblíbilo.

Důmyslný pavouk s vlastním sklepem

Sklípkani žijí v jižní Evropě, jižní a střední Americe, Africe i Asii. Chová se jenom část z osmiset druhů. Pod český název sklípkan spadá řada čeledí.

Jméno vzniklo díky důmyslným stavbám, které si někteří tito pavouci budují v podzemí.

  • Vyhrabou si chodbu s komůrkou, která je opatřena dveřmi, které se dokonce zavírají na ‚pantech‘ z pavoučího vlákna.
  • Vnější vchod má pavoučí chodbička vždy jeden, ale když do ní pronikne nepřítel, sklípkan se schová v boční komůrce, opatřené rovněž dvířky, které za sebou zavře.
  • Když je nepřítel na konci chodby, obyvatel může proklouznout ven.

Ne všichni sklípkani však holdují zemi – někteří žijí na stromech a staví si zde hnízda z pavučin.

Jsou sklípkani nebezpeční?

Mezi nejmírumilovnější patří například rod Brachypelma.

Pokud se vyhneme agresivním druhům s nebezpečným jedem, není chov sklípkanů nikterak rizikový. Pozor však na to, že jed nemusí být pouze v kusadlech, ale i v chloupcích na zadečku, které některé druhy dovedou doslova vystřelovat.

Nenáročný nájemník s osmi nohama

Péče o sklípkana je poměrně snadná, může jej chovat i ten, kdo nemá prostoru nazbyt. Díky své schopnosti půstu a samotářské povaze může zůstat určitou dobu i bez chovatele, takže na dovolenou jej sebou brát nemusíte. Ostatně sklípkani jsou velmi citliví na otřesy, pomocí hmatu a vnímání záchvěvů i loví, a zbytečné přemisťování jim vůbec nesvědčí.

Je jednoznačně lepší pořizovat si sklípkany odchované, nejlépe přímo od dobrého chovatele, který vás vybaví i konkrétními radami. Sklípkani nebudou zamořeni parazity, nezmění příliš prostředí čili nebudou stresovaní, a v neposlední řadě nebudete podporovat dovoz odchycených jedinců, kteří cestou obvykle velmi strádají a odchyt ohrožuje i domácí populace.

Rovněž je vhodné pořídit si sklípkana mladého, protože u dospělého není možné určit věk. Samice žijí déle než samci.

Jak vybavit trerárium

Terárium se bude lišit podle toho, zda se chystáme chovat druh žijící převážně na zemi, v podzemí, nebo na stromech a zda je pralesní či pouštní.

Terárium pro zemní sklípkany

Většina těchto druhů, například rod Aphonopelma, potřebuje rozměry teríria 30x40x20. Menším druhům postačí základna i menší, větší uvítají i o trochu rozměrnější – pozor však na výšku, která nesmí překročit 30cm. I tito pavouci šplhají do výšky, jsou však těžcí a ne tolik obratní jako druhy stromové a pádem si mohou vážně ublížit. Ovšem ani u rozměrů dna neplatí čím více tím lépe – pavouci by pak mohli obtížně lovit předkládanou živou potravu.

  • Dno pokryjeme vysokou vrstvou rašeliny, umístíme úkryty z kokosového ořechu či ze dřeva a kůry.
  • Teplota záleží na druhu, obvykle od 25-30°, s nočním poklesem na 20°. Podlahové vytápění vhodné není.
  • Celé terárium či jeden kout vlhčíme – podle toho, zda se jedná o druh pralesní či pouštní. Požadovaná vlhkost se pohybuje od 60 do 85%, měřit ji lze vlhkoměrem připevněným na stěnu. Nikdy však nepostřikujeme přímo pavouka či jeho sítě.

Terárium pro podzemní druhy

Pokud část terária zaplněnou substrátem zvenku zakryjeme, často si sklípkan vybuduje chodbu těsně u skla. Poté můžeme občas k pavoukovi domů nakouknout.

Vyloženě podzemní sklípkani, například z čeledi Dipluridae a Ctenizidae, potřebují vrstvu rašeliny, případně smíchané s listovkou, alespoň 40 cm hlubokou, aby si mohli vybudovat chodby, v nichž tráví většinu času. Svého podzemního pavouka po většinu času neuvidíme.

Povrch substrátu pokryjeme kousky kůry, listů.

Jídelníček sklípkana

Sklípkani nejsou v jídle příliš vybíraví a ochotně přijímají běžnou živou potravu - šváby, cvrčky, malá myšata. V přírodě se živí nejrůznějším hmyzem, malými savci i ptáčaty, dokonce i rybkami.

Důležité je nepřekrmovat je, což je častou chovatelskou chybu, která pavoukům zkracuje život. V době růstu či páření potřebují potravy více, ale jinak jsou týdenní až měsíční pauzy po spořádání většího dílu potravy normální. Dospělci mohou v přírodě často hladovět bez následků i půl roku. (Díky tomu můžeme svoje pavouky v době dovolené bez obav opustit, samozřejmě pokud budou mít zajištěné doplňování vody a kontrolu vlhkosti. )