Saranče (Caelifera) v mnoha druzích obývají otevřené, sušší travnaté oblasti takřka po celém světě. Živí se spásáním rostlin, čímž je pověstná především saranče pustinná. V období dešťů vytváří hejna o nespočtu milionů jedinců, která za sebou svou africkou domovinu občas nechají zcela pustou – snědí každičké stéblo trávy, list stromu i keře. Ke vzniku stěhovavé formy přispívá zajímavý hmyzí hormon, který saranče vylučují, když jsou za příhodných podmínek pospolu.

Všechny druhy sarančí patří do řádu rovnokřídlých (Orthoptera). Ovládají nejen let, ale i skok daleký, k němuž jim slouží přeměněný zadní pár silných nohou. Od kobylek a cvrčků je na první pohled rozeznáme podle kratších tykadel. Podobně jako tito příbuzní cvrčí, ovšem zvuk vydávají samečci třením stehen opatřených výrůstky o jemně ochlupené žilky na křídlech.

Saranče v insektáriu

Saranče jsou vděčným chovným hmyzem. některé druhy jsou zbarvenné nenápadně, aby splynuly s okolím, jiné naopak výrazně.

  • Sarančím se daří v prostorném insektáriu, nádoba by měla být nejméně čtyřnásobně vysoká, nežli je délka největší saranče.
  • Dno pokryjeme deseticentimetrovou vrstvou vlhké kompostové zeminy nebo směsi rašeliny s pískem.
  • Jde o teplomilné tvory, rozpětí teplot by se mělo pohybovat mezi 25 až 37 °C. Zároveň je však nezbytný dostatek čerstvého vzduchu.
  • Jednou za tři dny insektárium orosíme odstátou vodou.
  • Nad dobře zabezpečené, zatížené pletivo, kryjící nádobu, umístíme bodový reflektor a zářivku, neboť saranče, pocházející z otevřených plání, jsou světlomilné.
  • Při růstu se saranče mnohokrát svlékne, při čemž se potřebuje zavěsit. Poskytneme jim proto i vhodné větvičky.

Vegetariánský jídelníček

Větvičky ostružiníku ve skleničce vody poslouží zároveň i jako potrava. Některé druhy sarančí však dávají přednost travám, oblíbené jsou i šípkové listy a bodláky, listy buku a dubu.

Rozmnožování

Do substrátu klade samička posledním tělním článkem, který se umí prodlužovat, množství vajíček slepených v pěnovité hmotě, která posléze ztuhne v ochranné pouzdro. Nemá sice pravé kladélko, ale díky lištám na konci zadečku dovede vyhloubit v zemi jamku a vajíčka uložit dostatečně hluboko. Podle druhu po dvou týdnech až půl roce se vylíhnou nymfy, často zcela odlišně zbarvené. Lze je bez obav nechat ve stejné nádrži s jejich býložravými rodiči. Až dospějí, budou žít od dvou do šesti měsíců.

Nejčastěji chované druhy

Oblíbený je například jihoamerický rod Procospia, vhledem připomínající spíše strašilku, pestrobarevná Zonocera elegans pocházející z Afriky, Chondracris rosea z jihovýchodní Asie, který v dospělosti mění barvu ze zelené k žlutavě hnědé a další. Saranče stěhovavá (Locusta migratoria) a saranče pustinná (Schistocerca gregaria) jsou chovány častěji jako jako krmný hmyz pro terarijní zvířata, ale pro svou nenáročnost mohou být i zajímavým společníkem především pro milovníky a začínající chovatele hmyzu.