Když hady nebo ještěrky na jaře spatříme, bývá to obvykle při jejich slunění. Teplo je pro ně životně důležité, rozproudí jim v žilách krev a dodá sílu po dlouhém zimním spánku. Vzápětí přichází doba rozmnožování – samičky musí naklást vajíčka včas, aby mláďata stihla do podzimu vyrůst.

Jak se probouzí zmije?

Zmije zimu přečkávají společně. V podzemních úkrytech spí propletené ve velkých hadích klubkách. Když teplota v úkrytu stoupne k 9 °C, všechny zmije se probouzejí a plazí se ven. Nejotužilejší a nedočkaví samci vylézají dokonce již při 6 °C.

Samci se probouzejí o týden i dva dříve než samice a odrostlá mládež. Hledají pak místa, kde mohou načerpat alespoň trochu tepla z jarních paprsků. Slunění je mimo jiné nezbytné proto, aby jim dozrály spermie.

Od konce dubna pak nastane doba rozmnožování. Všichni samci se téměř ve stejný čas svléknou ze starých šatů a získají výrazné, svatební zbarvení. Pak se vydají pátrat po samicích, přičemž za den urazí i kilometr. Samičky se vyhřívají poblíž míst, kde zimovaly, a v klidu vyčkávají nápadníky. Když samec samici najde, k páření ji přemlouvá složitými námluvami a honičkami a zároveň odhání ostatní samce. Pokud však dojde k souboji, nikdy vůči sobě nepoužijí jedové zuby.

Ještěrka v podzemí

Ještěrka obecná pod zemí nepřečkává pouze zimu. V bezpečí dlouhých nor, které si sama vyhrabává, se ráda schovává i v létě. Většinou si ale vybuduje zvlášť zimní a letní sídlo. V zimní noře ještěrky obecné spí buď samotné, nebo v páru. Ihned po jarním probuzení se svléknou a započnou námluvy a období páření, které probíhá od dubna do června. Jejich domovem jsou slunné, suché stráně a meze, náspy, okraje lesů i příhodné zahrady.

Podobné prostředí svědčí i ještěrce zelené, která je se svou až 35centimetrovou délkou naší největší ještěrkou. Objevuje se ráda i ve vinohradech a vápencových skalách. Teplomilná ještěrka zelená se probouzí, až když se teplota vyšplhá k 15 °C (většinou koncem března). Od konce dubna do června pak probíhají námluvy a páření, přičemž samci získají skvostné zbarvení.

Odlišné, chladnější a vlhčí prostředí obývá ještěrka živorodá. Žije spíše ve vyšších polohách, v lesích, na vlhkých loukách a rašeliništích. Z podzemních úkrytů pod kameny či mezi kořeny stromů vylézá tato otužilá ještěrka často již v březnu, kdy ještě místy leží sníh. V horách musí počkat o něco déle. Mláďata se vyvíjejí jako u všech plazů ve vajíčku, ale rodí se již vylíhnutá – odtud jméno této ještěrky.

Slepýš křehký, podivuhodná ještěrka se zakrnělýma nohama, žije v lesích a v křovinách. Na rozdíl od ještěrek a hadů je aktivní hlavně v noci. Jen březí samičky se přes den rády vyhřívají na sluníčku. I slepýš zimuje pod zemí, vyhledává nory po hlodavcích nebo skuliny vedle kořenů. Zimovat v nich může i několik desítek slepýšů pohromadě. Probouzejí se obvykle již koncem března.

Plaché užovky

Užovka obojková přečkává nehostinnou zimu v opuštěných norách, štěrbinách mezi kameny a pod kořeny stromů, ale i pod silnými vrstvami listí nebo v kompostu, kam mráz nedosáhne. Již koncem března vylézají užovky ven a vystavují ztuhlé tělo slunci. Zimují často pohromadě a hromadně se pak i opalují. Když načerpají dost sil, vydají se hledat vodu. Na jaře přichází i doba rozmnožování, které probíhá také často hromadně. Samci si samičky namlouvají potřásáním tělem, vyplazují jazyk, tisknou se k nim a nakonec je tělem celé ovinou.

Užovka hladká zimní úkryty opouští obvykle až koncem března. Většinou nezimuje hromadně, až na dobu páření je samotářská. Stejně jako užovka obojková umí dobře plavat, ale vodu nevyhledává. Když na zahradě objevíme užovku, která se nehýbe a vypadá dočista jako mrtvá, a necháme ji v klidu o samotě, s velkou pravděpodobností „mrtvolku“ za chvíli nenajdeme. Stavění se mrtvou je totiž jeden z nejčastějších obranných manévrů užovek, které se cítí v ohrožení života.

Pomocníci zahrádkáře

Ještěrky a slepýši zlikvidují spoustu much, housenek, plžů i mláďat hlodavců. Hlodavce i větší hmyz loví i užovka hladká. Na zahradě se tito užiteční tvorové budou držet, pokud jim poskytneme dostatek úkrytů. Stačí hromada kamení či dřeva kdesi v koutě, ideální jsou také suché zídky, které jsou postaveny z kamenů bez malty a osázeny skalničkami. Užovky potřebují také dostatek keřů, jako zimoviště jim pak poslouží třeba dobře přístupný kompost nebo velká kupa listí přikrytá vrstvou klacků. Kromě toho, že plazi zahradě prospívají, přispíváme vlastně i k jejich ochraně. Jediným hadem, kterého na zahradě většinou nevidíme rádi, je zmije obecná.

Ale její nebezpečnost je velmi přeceňovaná, zatímco její nezastupitelná úloha v přírodě a užitečnost je podceňovaná. Zmiji si také můžeme snadno splést se zcela neškodnou užovkou hladkou. I ona má na hřbetě často vzory připomínající klikatou čáru. Spolehlivě je lze rozlišit podle tvaru hlavy, který je u zmije trojúhelníkovitý, a při pohledu „z oka do oka“ – zmije mají zorničku svislou, užovky kulatou.

Proč hadi vyplazují jazyk?

Hadi svou kořist polykají v celku a nejsou vybíraví, téměř nemají chuťové buňky. Zato však mají dokonalý čich, a to díky speciálnímu ústrojí zvanému Jakobsonův orgán. Když hadi kmitají vyplazeným, rozeklaným jazykem, vlastně čichají. Jazyk pak zasunou přímo do párového Jakobsonova orgánu na patře, a zanalyzují každičkou molekulu pachu. Hadi mají tento důmyslný orgán vyvinut nejdokonaleji, ale obstojně jím cítí i ještěrky.