Veverka obecná (Sciurus vulgaris), patrně nejroztomilejší hlodavec naší krajiny, je obyvatelkou lesů celé Evropy a severní Asie. Vyhledává lesy listnaté, jehličnaté i smíšené, až po horní hranici lesa. A protože i na zahradách a v parcích jsou stromy, cítí se zde jako doma.

Veverky si často v typickém panáčkovacím postoji můžeme prohlédnout docela zblízka. Pokud mají poblíž strom, vědí, že ve vteřině budou v bezpečné výšce a nemají důvod utíkat předčasně. Na zahradách i v parcích je lze dokonce ochočit tak, že jedí z ruky. Veverky jsou čilé přes den, v noci spí. Akrobatické varieté si nejvíce užijeme poránu a odpoledne, kdy jsou nejčipernější. Veverka mžiku vyběhne na vršek stromu, zhoupne se na nejtenčí větvi a s lehkostí přeskočí přes čtyřmetrovou propast...

Život v korunách stromů

Veverky si k životu vybírají vzrostlé, mohutné stromy, které skýtají nejlepší podmínky pro hnízdění a nejlépe i dostatek plodů a semen. Závratných výšek se nebojí, příroda je stvořila k akrobacii. Jejich velmi nápadný huňatý ocas je objemnější než samotné tělíčko a tvoří polovinu veverčiny délky. Slouží jako kormidlo a brzdící padák zároveň. Jemnými svaly na něm veverka nastavuje i směr jednotlivých chlupů. Po svislých kmenech a větvích svižně běhá díky silným nohám a skvěle stavěným drápkům. Veliké oči nejen perfektně vidí, ale také bezchybně odhadují vzdálenosti před skokem. Ve větvích vysoko nad zemí veverky stráví skoro celý svůj život. Jen pokud je na zemi něco k snědku, seskočí ze svého království. I po zemi běhají a skáčí velmi rychle.

Kulatý příbytek mezi nebem a zemí

Ve větvích si veverky staví lehká hnízda k odpočinku i bytelnější příbytky pro celou rodinu. Z větviček si spletou pěknou kulovitou stavbu, kterou uvnitř vystelou mechem, suchou trávou, lýkem, listím, zvířecí srstí i ptačími pírky.

Na zimu si veverka staví důkladné hnízdo. Opatří jej tak pečlivou izolací z rozcupované kůry, že zatímco venku mrzne, veverka si doma dovede udržovat teploučko jako v pokojíku - až 20°C. I když neupadá do zimního spánku, zdržuje se často uvnitř a pokud je opravdu špatné počasí, nevystrčí ven nos po několik dní. Běhat po větvích za bouře nebo ve vánici je totiž velmi nebezpečné a veverka to ví. Čeká v rozhoupaném hnízdě a odpočívá až do doby, než se vítr uklidní.

Letních sídel, která mohou být vzdušnější, si veverka buduje hned několik a podle potřeby je střídá. Někdy osídlí i opuštěné hnízdo dravců. Když ji v jednom hnízdě objeví predátor a veverka mu unikne, může se ihned nastěhovat do jiného připraveného obydlí. Až do větví může za veverkou vyšplhat kuna, na zemi je vítanou potravou lišky i rysa (který je však u nás bohužel téměř vyhubený), na vrcholcích stromů ji může ulovit i jestřáb či krahujec.

Pokud veverka najde vhodnou dutinu, osídlí ji a pouze vystele. Jako úkryt před zimou i poledním horkem je takové bydlení velmi komfortní, ale starých stromů s dutinami je dnes poskrovnu. Někdy se proto veverka může ubytovat i v dostatečně prostorné ptačí budce.

Jak vyrůstají veverčata?

Mimo období rozmnožování žijí veverky samotářským životem. Ale dvakrát do roka opustí samečci svá teritoria a vydají se hledat partnerky. Komunikují spolu různými postoji těla, hlasem i pachem. Po spáření se veveřáci vrátí domů a o mláďata se stará samička sama. První rodinu zakládá mezi únorem a dubnem, další v létě, mezi květnem a srpnem.

  • Mláďátka, kterých se po čtyřicetidenní březosti rodí obvykle tři až šest (výjimečně až deset), váží sotva 10 gramů. Jsou holá a slepá, matka je musí téměř dva měsíce kojit.
  • Po měsíci prohlédnou, začnou se pohybovat po hnízdě a sama si již čistí tělo jazýčkem a packami.
  • Po dalších čtrnácti dnech podnikají první průzkumné výpravy kolem hnízda a ještě po další dva týdny se do něj vracejí. Samička je již krmí nejen mlékem, ale i běžnou veverčí stravou. Přitom je učí, co je v lese dobrého a jedlého a čemu se naopak vyhnout.

Nejpozději po deseti týdnech se veverčata zcela osamostatní, ale ještě se nějaký čas zdržují poblíž matky, než si najdou své vlastní místo k životu někde opodál. Veverky žijí sice samotářsky, hlídají si svá teritoria, ale například v parcích, kde je lidé přikrmují, mohou žít jedna vedle druhé velmi blízko.

V následujícím roce mladé veverky pohlavně dospějí (jarní várka již i na sklonku téhož léta), ale jen každé čtvrté veverče se dočká svých prvních narozenin. Méně zkušená mládež je častou kořistí ptáků i savců. Pokud budou mít štěstí, mohou se veverky dožít i věku sedmi let, výjimečně i věku vyššího – rekordní věk je dvanáct let.

Oříšková dieta

Mezi nejoblíbenější potravu veverky patří vydatné a chutné oříšky. Tlamička zvířátka funguje jako louskáček, který ořech rozlouskne za pár vteřin. Dále se živí nejrůznějšími semeny, v jehličnatých lesích tvoří důležitou část jídelníčku smrková semínka. Pod stromy pak zůstávají typicky ohlodaná vřetena šišek. Jídelníček si dále zpestřuje pupeny a mladými výhonky stromů, občas i houbami a rostlinami z lesního podrostu. V létě pak přicházejí na řadu i nejrůznější plody. Strava veverek je zkrátka velmi zdravá. A ani bílkoviny v podobě rozmanitého hmyzu nejsou k zahození. Spíše než ptáčata, která ve skutečnosti z hnízd nevybírá, ji lákají zbytky ptačích mršin po lovu jiných zvířat. Z koster vevrky pravděpodobně doplňují vápník.

Veverky houbařky

Část potravy si veverky ukládají na zimu. Kromě oblíbených vlašských a lískových ořechů si schovávají i bukvice, žaludy a dokonce i houby – podle toho, co místo poskytuje. Zásoby ukrývají do stromových dutin, nebo je zahrabávají pod zem. Protože neupadají do zimního spánku, zimní spižírny jsou pro ně otázkou přežití – v zimě dostatek potravy nenajdou, snad s výjimkou šišek, kterých za den ohlodají i sto. Samičky, které v předjaří rodí mláďata, potřebují vydatné zásoby dvojnásob. Často se stává, že na některou ze svých podzemních skrýší oříšků a semen veverka zapomene, ani jemným čichem ji nenajde, nebo se k ní jednoduše nedostane. Ze zásobáren pak vyrůstají nové stromy – veverky tak vlastně obnovují les.

V zimě pomůže krmítko

Protože v zimě nespí, potřebuje během období sněhu a mrazu dostatek potravy. Podobně jako ptáky, i veverky můžeme v zimě přikrmovat. Stačí pod stromy zavěsit krmítko a naplnit je slunečnicovými a dalšími semínky, různými druhy ořechů loupanými i ve skořápce, vhodná je i směs pro činčily. Veverky potěší i kousek jablka či hrušky, krmítko je však třeba kontrolovat aby v něm ovoce při oblevě neplesnivělo. Jablečné křížaly a další druhy nepřislazeného sušeného ovoce jsou vhodné také, zvláště pro krmítka, která nebudeme denně kontrolovat.

V Záchranné stanici pro veverky Pinky mají osvědčený zajímavý typ krmítka, které veverky uvítají na podzim i v zimě a k zásobám určeným pro ně se nedostanou myši ani ptáci. Jde o dřevěnou bedničku se skosenou střechou, kterou tvoří lehké plexisklo připevněné panty. Potrava je chráněná a veverky se přesahující plexisklo naučí snadno nadzvedávat. Základna krmítka by měla být větší, aby na ní mohly veverky při krmení pohodlně stát (podobně vypadají i samonásypná krmítka pro veverky, která jsou celá ze dřeva).

Záchranná stanice pro veverky Pinky každoročně zachrání desítky veverčat, která vypadla z hnízda a v době osamostatnění je navrací do přírody tak, aby si zde skutečně poradila. Postarat se o veverče není nic snadného a běžná náhrada mateřského mléka vede obvykle k jeho úhynu, proto pokud veverče vpadlé z hnízda najdete, což se může stát i na podzim kdy veverky někdy odchovávají poslední várku, můžete do záchranné stanice zavolat na telefon 606 070 632 a její obětaví členové pro veveřátko přijedou. Více na www.veveratka.cz.

Rezavé a černé

Zbarvení veverek je velmi variabilní. Některé jsou čistě rezaté, jiné kaštanové a hnědé, část má kožíšek téměř černý – tak proměnlivé zbarvení nemá žádný jiný evropský savec. Jedna hypotéza praví, že na horách a v chladnějších zeměpisných šířkách, kde převládají jehličnaté lesy, žijí především tmavě zbarvené veverky – lépe zde splývají s kmeny stromů. Naopak v listnatém lese nížin je méně nápadné světle hnědé a rezaté zbarvení. Kožíšek tmavohnědých a černých veverek je navíc hustší a v drsnějších klimatických podmínkách lépe hřeje. V těchto odlišných prostředích se postupně vyselektovaly jednotlivé barvy – lépe přizpůsobené veverky mají větší šanci porodit mladé, které po nich barvu zdědí. Ale někdy se také rezavá spustí s černým a naopak, ostatně mezi horami a podhůřím neexistují hranice. Ve vrhu pak mohou být odlišně zbarvená mláďata vedle sebe. Poslední dobou se zdá, jako by barva srsti na nadmořské výšce nezávisela, veverky jsou promíchané.

Bříška mají veverky bělavá. Vzácně se vyskytují dokonce veverky albínky, které jsou sněhově bílé celé. A ještě vzácnější jsou formy zcela melanistické, tedy černé od čumáčku po ocas, včetně bříška.

Oběma barevným formám před zimou spolu se zimní srstí vyrostou na špičkách boltců ještě nápadnější štětičky, než měly v létě. V zimě mají také všechny veverky, i ty rezavé, jakoby šedou patinu. Odstín vytváří velmi hustá, jemná a teplá podsada, který drobná zvířátka chrání před krutým mrazem.

Nezvaná popelka

Čeleď veverkovitých (Sciuridae) čítá 270 druhů žijících po celém světě. Kromě sysla, který patří rovněž k veverkovitým, je u nás původní pouze veverka obecná. Ale z Ameriky byla do Evropy zavlečena i veverka popelavá (Sciurus carolinensis). Od té doby konkuruje domácí evropské veverce ve sběru potravy a má často „ostřejší lokty“. Západoevropské populace veverek mají s nezvaným hostem velké problémy. V Británii, kam byla veverka popelavá nerozumně introdukována, či v severní Itálii, je veverka obecná dokonce silně ohrožená! U nás domácí veverka zatím naštěstí americkou konkurentkou utlačována není. A protože je, na rozdíl od minulosti, zakázán i její lov a je chráněným živočichem, snad z našich zahrad nezmizí ani v budoucnu…