Zhruba 60 milionů Američanů krmí ptáčky. Každý rok utratí více než 500 milionů dolarů za krmivo, 54 milionů za krmítka, 25 milionů za ptačí lázně a 17 milionů za knihy o ptácích. Mnozí při tom nedobrovolně krmí veverky. Někteří se na ně ovšem zaměří a ročně prý utratí za veveří dobroty přes 1000 dolarů.
Máme rádi ptáčky
Tolik čísla na úvod. Teď abych vysvětlila, jak to je s naší rodinou a veverkami: Máme rádi ptáčky, proto stavíme krmítka. Manžel vymyslí jak, děti řežou a tlučou a barví, já dohlížím a léčím rány. Nakoupíme pytel krmení, nasypeme, pověsíme (zatím jen krmítka, ne veverky) a čekáme. Většinou je úspěch okamžitý: Přiletí spousta vrabčáků, žlutohlávků, holubiček, pěnkav. Někdy přiletí dokonce i Blue Jay (Cyanocitta cristata – modrá sojka).
Po tolika letech krmení ptáčků se snažíme být připraveni i na útok veverek. Každý rok s nimi vedeme bitvu a pravidelně každý rok prohráváme.
Prošli jsme všemi fázemi jako většina lidí, která chce ptáčky, a nechce veverky:
- Hlídali jsme krmítka. Jakmile se veverky objevily za oknem, řevem, poději i fyzickým nátlakem – mávání smetákem – jsme se snažili je odehnat.
- Prohledávali jsme internet, obchody, ptali jsem se známých a odborníků, jak nezvané strávníky vystrnadit:
- Nakonec jsme nakoupili drahá protiveverková odolná krmítka, která časem veverky stejně obelstily
- Snažili jsme se krmítka ochránit před útokem veverek vlastními nápady:
- pet lahvemi navlečenými na provazu, na kterém bylo krmítko zavěšené, aby se veverky neměly kde zachytit, protože lahve jsou kluzké
- deskami zavěšenými na provaze tak, aby je veverky neoblezly, ani nepřelezly
- ohromným papírovým kruhem přidělaným těsně nad krmítkem, aby veverka sklouzla dolů
Bohužel, většina těchto nápadů funguje pouze chvíli. Veverky jsou nejen krásné, ale i chytré mršky...Navíc návody tohoto typu zahrádku spolehlivě zhyzdí.
Známá si postavila z pletiva uprostřed zahrady krychli 2x2x2 metry. Krmítka má uvnitř. Ptáčkové pletivem proletí, veverky nikoli. Zatím vede 1:0. Ale jen do té doby, než veverky pletivo rozhryžou. To nebude dlouho trvat.
Existuje výpočet vzdáleností, které by měly zajistit, aby se veverky na ptačí krmítko nedostaly: Krmítko musí být asi 2 metry nad zemí, zabezpečené krytem, dále vzdálené 2,5 metru od nejbližšího bodu horizontálně a 3 metry seshora − veverky se bojí skákat dolů víc než 3 metry. Prý...
Nakonec jsme boj vzdali. Problém nebyl v tom, že jsme veverky odmítali krmit. Problém spočívá jinde: Naplněné krmítko vydrží ptáčkům týden, ale veverce asi 20 minut. Co nesní, rozhází a vysype. Případně poničí a rozhryže.
Veverka hryže úplně všechno. Při požárech je podezřelým číslo jedna – totálně rozhryzané dráty nejsou výjimkou. Zničená krmítka, zahradní boudy, poškozené verandy, balkony, díry ve střeše, potrhané sítě v oknech. Jestliže se veverka někam rozhodne dostat, podaří se jí to. Vyhrabává a žere cibulky, do trávníku zahrabává oříšky.
Minulý rok jsem nakoupila 700 cibulek tulipánů – a na jaře jsem se pak hrozně moc divila, že mi jich vyrostlo maximálně 50. Teď už vím, jak je ochránit: Na každou cibulku sypu pálivou papriku, prostor, kam je sázím, zakryji pletivem a to zatížím mnoha cihlami. Veverky mají smůlu!
Místo obrany útok
Rozhodli jsme se změnit strategii: Přešli jsme do protiútoku – pomocí krmítek pro veverky. Manžel nakreslil plány, nařezal, děti stloukaly a barvily. Výsledek stál za to. Když už chce veverka jíst, musí pro to něco udělat.
Do prvního krmítka musí veverka vlézt jednou dírou a jinou prolézt pro oříšky. Máme celou škálu oříšků, slunečnicových semínek, drcené kukuřice, děti nasbíraly i žaludy. Trvalo tři dny, než na to veverky přišly. Jedna z nich − Princezna Růženka (ano, máme je všechny pojmenované, děti je dokonce rozeznávají) se vůbec nebojí a klidně zůstává uvnitř krmítka celé dopoledne a dlabe a dlabe.
Zato princ Popelák (dříve Popelka, po prozkoumání dalekohledem Popelák) se dovnitř bojí, ale žaludy lákají. Skok dovnitř a skok ven. Princ Filip se zase drží nohama na střeše a dovnitř leze po hlavě...
Druhé krmítko je zákeřnější, ostatně obsahuje i lepší oříšky. Tři stěny ze dřeva, třetí z plexiskla a nahoře odklápěcí víko. Veverky šílely. Proseděly hodiny na střeše. Nic. Škrábaly packami, hryzaly, snažily se nacpat packu mezi víko a plexisklo (podařilo se) a vytáhnout oříšek (nepodařilo).
Chodí sem asi 5 veverek. Systém otevírání odhalila jenom jedna. Druhé preferovaly hrubou sílu a prostě se do krmítka střechou prokousaly. No, i to je práce, tak si odměnu zaslouží. Než však krmítko doplníme, vyměníme střechu...
Lenka Jiroutová, Idaho
PS: Kamarádka mi říkala, že jeden její známý byl tak rozzlobený na veverky (rozhryzávaly mu nově postavené venkovní sezení), že na zábradlí verandy, kam dával krmení ptáčkům, které však vzápětí spořádaly veverky, namontoval dva dráty, do nichž pouštěl slabý elektrický proud. Dráty se musely propojit, na což nožičky ptáčků byly moc krátké, zato rozměr na veverčí byl přesný. Veverky tak prý odlétávaly ze zábradlí jedna báseň. Vracely se však stejně...