Všechna čistokrevná plemena slepic, která v současnosti známe, pocházejí z divokých jihoasijských kurů. Geny najdeme v Barmě, Thajsku, Kambodži, Malajsii, Sumatře, Jávě, Bali i ve Vietnamu. A tam někde má předky i vlaška koroptví.
Dějiny lidí jsou i dějinami slepic
Připomeňme si dějepis. Starověké říše, civilizační kvas v meziříčí Eufratu a Tigridu, osady, kmenové státečky a domestikace divokých zvířat, pokusy o pěstování jedlých trav, ale také počátky směny přebytků a první platidla – a všude tam už slepice s lidmi byla. V oblasti Mezopotámie ji chovali běžně, pak se po obchodních stezkách i na zakrvavělých křídlech snů o nekonečných říších objevila v Africe. Archeologické výzkumy v Egyptě například odhalily umělé líhně, používané kolem roku 450 před Kristem. S vojskem Alexandra Velikého se slepice dostaly do Itálie, kde v hospodářstvích rychle zdomácněly a vlivem prostředí střední a jižní Itálie se z nich během staletí vyvinuly domácí slepice italské – vlašky. Jistě, slepice putovaly z Asie do Evropy i výhradně po souši, například orlovky, ruské národní plemeno slepic, ale zůstaňme u vlašek.
vlaška
Slepičí plavby mezi kontinenty
Přibližně ve třicátých letech devatenáctého století vyplula z Livorna loď směřující do Connecticutu s nákladem italských slepic, které oslnily Američany přizpůsobivostí a vysokou snáškou. Pro další zvýšení užitkovosti byly kříženy s ostatními dosud známými plemeny, zejména s malajkami, fénixkami, novoanglickými bojovnicemi a minorkami. Takto prošlechtěná slepice byla nazývána leghornkou, tedy americkou zkrácenou a zkomolenou výslovností města Livorno.
Od leghornky k vlašce
Asi o třicet let později byly už vyšlechtěné hnědé leghornky zase odvezeny z Ameriky do Anglie. Krví anglického bojovného kura byly dále prošlechtěny a ustáleny v barvě koroptví. Z Anglie byly importovány do Německa, odkud se velice rychle rozšířily do zemí Rakouské monarchie, zpět do Itálie, Ruska a Švýcarska. V roce 1904, na návrh drůbežářského odborníka Karla Škody, byly už pod pojmenováním vlašky koroptví doporučeny zemědělskou radou k dalšímu soustavnému rozšiřování na českých i moravských statcích. Stejně tak i v roce 1920. Drůbežnická jednota v roce 1937 je rovněž zařadila k doporučovaným hospodářským plemenům. Dokonce i v době protektorátu, kdy byl chov drůbeže velice omezen a spolková činnost zakázána, byla vlaška koroptví jedním z mála povolených hospodářských plemen, a nařízeno její další prošlechťování. Ještě v roce 1958 bylo na území Československa šestnáct plemenných chovů vlašky koroptví, v roce 2003 zbyly plemenné chovy dva, v současné době není žádný.
Vlašky
Výborné nosnice
Chovatelé vlašek, kteří mají zájem o spolupráci při šlechtění, mohou vstoupit do Klubu chovatelů vlašek. Informace lze získat na www. klubvlasek.webzdarma.cz.
Kromě vlašek koroptvích, které jsou nejrozšířenější, se v České republice chovají i v barvě černé, černobíle skvrnité, oranžovokrké, porcelánové, rodobarvé šedoprsé, stříbrnozlatě zbarvené, žíhané, žluté, ze zdrobnělých černé, koroptví, oranžově zbarvené, porcelánově stříbrně zbarvené, zlatě zbarvené, zlatokrké a žíhané. Když se podíváme do statistik, zjistíme, že například v sezoně 2002/2003 u nás dosáhly vlašky koroptví průměrné užitkovosti 242 vajec s průměrnou hmotností 57,7 g. Nejlepší chov měl 255, nejslabší 231 vajec. Snáška ostatních barevných rázů se pohybovala od 215 do 196 vajec.
Vlaškám je nejlépe ve výběhu
Vlaškám nejvíce sluší volné travnaté výběhy s možností popelení se pod keři; velice rády a ochotně budou hřadovat v korunách stromů a snášet tam, kde si samy vyberou. Jenže – kdo má vždy vhodné podmínky k extenzivnímu chovu? Vlašky lze s úspěchem chovat i ve voliérách, nároky na velikost kurníku i výběhu jsou pro lehká plemena obdobná. Je to temperamentní a shánčlivé plemeno, a pokud nebudeme mít možnost pustit je na pastvu, musíme se slepicím o zábavu postarat jinak. Například:
- pohozením hrsti zrní do podestýlky ve stáji či do hrabaniště
- zavěšením bulvy řepy k oklovávání
- v sezoně vysypáním koše ze sekačky do výběhu
vlaška - kohout
Díky častému přímému kontaktu s chovatelem jsou voliérové vlašky méně plaché, což je výhoda při chytání jednotlivých kusů při zdravotní prohlídce hejna.
Vlašky nejsou kvočny
Vlašky dosahují vysoké snášky proto, že u nich byla cíleně potlačována kvokavost a kvokání je u nich nežádoucí jev. Ponechávání kvočen v hejnu a případné zařazování kuřat kvočen k dalšímu chovu je ničení šlechtitelské práce předchozích generací chovatelů a vede ke snižování snášky.
Foto: autorka
