Drobné, lehké vlaštovky, mistři v letu, váží pouhých 20 g. Mají krátké nohy, zato dlouhá, hbitá křídla, neboť tráví spoustu času ve vzduchu. Dovedou letět rychlostí 80 km v hodině a přitom předvádějí akrobatické kousky, při nichž se tají dech. Tito drobní pěvci jsou schopni v letu ulovit téměř jakýkoli letící hmyz do velikosti vážky. K tomuto náročnému způsou obživy je uzpůsoben i jejich krátký, široce nasazený zobáček.

Hospodářská stavení a ustájená zvířata vlaštovky odedávna zbavují much, ovádů a komárů, takže si jich rozumní sedláci vždy cenili. S venkovem se pojí i latinské jméno vlaštovky obecné: Hirundo rustica. S člověkem se dokonale sžila a soužití je oboustranně výhodné. Kde však vlaštovky hnízdily, když ještě nebyly chlévy? Ve skalách. Možná právě soužití s člověkem vlaštovce v dávných dobách umožnilo rozšířit se více na sever.

Kdo má delší pírka, vyhraje

V březnu samci přilétají ze zimovišť s předstihem. Spěchají, neboť čím dříve na hnízdiště dorazí, tím lepší teritorium si zaberou – ať už své bývalé hnízdo, nebo místo nové. Samičky přilétají později a samci se je pokoušejí zaujmout akrobatickými lety a předváděním dlouhého ocasu. Zajímavé je, že zatímco u vlaštovek žijících v severní Africe mají samci na rozdíl od samiček ocas delší jen o 5 %, v severní Evropě rozdíl činí již 25 %.

Pro samce je co nejdelší vidlice, tvořená dlouhými a tuhými rýdovacími pery, žádoucí. Je dokázáno, že samičky si vybírají samečky mimo jiné právě podle délky ocasních per. Délkou ocasu samci manifestují výtečnou kondici – k jemnému manévrování při letu by jim totiž stačil ocas podstatně kratší, délka je jim spíš na obtíž. Ovšem to, že úspěšně přežívají i s dlouhou ozdobou, svědčí o jejich vitalitě. Dlouhoocasí jsou úspěšnější také jako záletníci („mimomanželský“ styk nevynalezli jen lidé). Jejich potomstvo pak vychovávají nic netušící, krátkoocasí dobráci. A aby toho nebylo málo, i na hnízdiště dolétají samci s nejdelší a nejelegantnější vidlicí jako první.

Kromě délky rýdovacích per však samičky hledí i na jejich symetričnost a pěkně vybarvené červené hrdlo samečka. Zaujme je i kvalitní zpěv – podle něj jsou schopny rozlišit zdraví samců i to, zda mají dostatek hormonu testosteronu. Rozpoznat, podle čeho si samičky vybírají, je poměrně snadné – zatímco fešáci vždy hnízdí a ještě si seženou nemálo bokovek, méně obdaření zůstanou někdy i na ocet. Ovšem ornitologové zjistili ještě jednu poměrně zajímavou skutečnost. Pokud samička hnízdí s velmi atraktivním samcem, je lepší a pracovitější matkou.

Stavba hliněného hnízda

Komu vadí výkaly vlaštovek, může je snadno zachytit jakoukoli podložkou, třeba prkénkem umístěným kousek pod hnízdem. Trus lze poté použít jako výtečné, velmi koncentrované hnojivo. Ovšem při manipulaci s ním bychom měli mít na rukou gumové rukavice.

Vlaštovka hnízdí nejraději uvnitř budov, na vnější straně výjimečně. Miskovité hnízdo si staví těsně pod stropem, takže zůstává shora otevřené – vchod tvoří štěrbina mezi okrajem hnízda a stropem. Když však naleznou vhodnou oporu, lampu nebo traverzu, postaví hnízdo i o něco níže. Na příliš rovnou hladkou zeď se jim jej nepodaří přilepit.

Stavba hnízda je náročná, spolupracují při ní oba partneři. Musí přinést ohromné množství malých drobtů zeminy, kterou smísí se slinami, a drobných stébel, která hnízdo zpevní. Takže, pokud je to možné, vlaštovky rády užívají svá stará hnízda opakovaně, vracejí se na stejná místa. Proto nikdy neshazujeme stará vlaštovčí hnízda! Tento čin je u nás dokonce trestný, neboť vlaštovka bohužel patří mezi kriticky ohrožené druhy.

Pokud vlaštovky budují domov nový, je to pozoruhodný obřad. Základ hnízda, jako správní inženýři, obvykle pokládají samečci. Na stěnu (vždy těsně pod

stropem) musí přilepit první hrudky hlíny a dobře je rozmístit – budou určovat obvod budoucího hnízda. Samička mezitím netrpělivě poletuje kolem, skoro jako by manželovi radila. Když je dílo za sedm až deset dní hotové, dutinku vystele jemnými stébly, pírky, zvířecí srstí. Pak nastává čas radostí – zásnubní let, milostné zpěvy a páření.

Na počátku je vajíčko…

Samička snáší 3 až 7 vajíček, nejčastěji se jich ve snůšce objeví 4 nebo 5. Mláďata vyrůstají v hnízdečku tři týdny, po celou dobu je starostliví rodiče krmí a vynášejí trus. Zanedlouho mláďata vyplní celé hnízdo a můžeme je snadno pozorovat, jak vykukují a žadoní o potravu. Otevřené zobáčky a nápadně zbarvené vnitřky hrdel spolu s loudivým čiřikáním ponoukají rodiče ke krmení. Sytost žluté barvy hrdla dokonce svědčí o zdraví a vitalitě mláděte a rodiče vidí, že má smysl se o ně co nejlépe starat – shánění potravy je totiž stojí nesmírné množství energie.

Po třech týdnech mláďata hnízdo opouštějí, protože již dorostla velikosti dospělých a v kotlince je jim velmi těsno. Rodiče je krmí ještě další týden, než se osamostatní.

Vlaštovky v témže hnízdě vyvedou mladé obvykle dvakrát za sezonu, a pokud jsou podmínky dobré, mohou to zvládnout i třikrát. Ovšem na severu Evropy, například ve Finsku, hnízdí vlaštovky opakovaně jen výjimečně – podmínky jsou směrem na sever stále těžší a vykrmení drobotiny obtížnější.

První let do neznáma

K prvnímu opuštění hnízda vybudovaného vysoko nad zemí je třeba odvahy. Rodiče hlasem mláďata vybízejí a povzbuzují. Mláďata z hnízda spíše skočí, než vyletí, instinkt jim ale nedá spadnout a křídla je nadnesou. Nezvyklá námaha je však rychle unaví a již po pár metrech letu hledají místo k odpočinku. Někdy se jim ani nechce dál, ale rodiče je zahálet nenechají a ponoukají je k dalším pokusům.

Na první delší lety se mláďata vydávají v závěsu za rodiči. Nastává škola lovu. Pro první lekci se staří snaží najít místo, kde je dostatek kořisti (hmyzu) – ať už je to uvnitř budovy, nebo naopak venku. Kromě obratného lapání hmyzu ve vzduchu se mláďata také učí, jak se v letu napít z vodní hladiny.

Po vyhnízdění se vlaštovky rády zdržují v blízkosti vod a nocují v rákosinách.

Co trápí vlaštovky

V posledních letech ornitology znepokojil výrazný úbytek vlaštovek v celé Evropě. Příčina zatím není dokonale objasněná, na vině je však rozhodně

používání pesticidů a změna způsobu hospodaření. Naštěstí jsou vlaštovky přizpůsobivé, hnízdí i v průjezdech, halách či otevřených chodbách. Ovšem pouze chlévy skýtají dostatek potravy za každého počasí. Ke každoročním přirozeným ztrátám na náročném tahu se navíc přidávají masakry v některých afrických ale bohužel i jihoevropských oblastech, kde tyto drobné pěvce ve velkém chytají a jedí. Tisíce a tisíce ohrožených vlaštovek na tazích zahyne v sítích a skončí na talířích jako pochoutka. Ale jsou i lidé, kteří na tazích obětavě pomáhají a to způsobem, který je téměř kuriózní. Pokud se po teplém podzimu náhle ochladí, vlaštovky zesláblé nedostatkem potravy nedokáží přeletět přes Alpy a zůstávají vysílené v údolích pod nimi. Ochránci je pak posbírají a přepraví letadly přes hory – dále pak zotavené vlaštovky, které by jinak čekala jistá smrt, úspěšně pokračují samy.

Snadný život přitom vlaštovkám nenachystala ani sama příroda. Protože loví hmyz v letu, jsou velmi závislé na počasí. Pokud je chladno a hmyz se schová, vlaštovky mohou umřít hlady. Trápí je také řada parazitů, kteří přežívají v jejich hnízdech a sají krev dospělcům i mláďatům – například blechy, vši, roztoči. Řada vlaštovek trpí i vnitřními parazity, jako jsou hlísti. Mezi jejich přirozené nepřátele pak patří dravci, především jestřábi, kteří jsou schopni hbité vlaštovky svým střemhlavým útokem ulovit.

Jiný druh parazitů a predátorů na ně zase čeká v teplých zimovištích – například čáp marabu. Pijící vlaštovky, jež se dotknou hladiny, je schopna ulovit dravá ryba binga pruhovaná. Není tedy divu, že se vlaštovky v průměru nedožívají více než pěti až sedmi let věku. Ovšem pokud mají štěstí, mohou žít mnohem déle, díky kroužkování bylo u jedné vlaštovky zjištěno stáří 16 let.

Přes Saharu a zpět

Švitoření vlaštovek je pro mnoho z nás nadějným hlasem jara. Doufejme, že se jich letos navrátí co nejvíce a úspěšně vyvedou mladé.

Před odletem zpět na zimoviště se ptáci shromáždí na drátech elektrického vedení – jejich řady, jako navlečené korálky ve stejných, pečlivě dodržovaných rozestupech, pro nás budou zase symbolem léta končícího. Je na ně pěkný pohled, ovšem vlaštovky by si poradily i bez drátů, shromažďují se rády i v rákosí. Ostatně v rákosových porostech tito ptáci mimo období hnízdění také nocují.