Srnec obecný (Capreolus capreolus) je hojný na celém území naší republiky a podobně je tomu i na většině území Evropy. Nejraději má pestrou krajinu, ve které se lesíky střídají s loukami a poli, křovinami a remízky. Dovede se však přizpůsobit i odlišnému prostředí, poradí si v horských jehličnatých lesích i na rozlehlých polích. Místu, na kterém se usadí, jsou srnci věrní. Jen výjimečně se vydávají na toulky třebas padesát kilometrů dlouhé. Na jaře a v létě žijí jednotlivě či s potomky, v zimě se houfují do stád. Na polích mohou skupinky čítat desítky srnců a srn, v lesích jsou menší. Nemají stálé uspořádání a často se mění, vždy je však vede zkušená srna.

Zrádná řepka

Srnci spásají trávu na loukách a bylinný podrost v lesích. Vítaným zpestřením jsou listy, pupeny, mladá kůra, výhonky a plody dřevin. V zimě a zjara je přitahují ozimé plodiny na polích. Jednotvárná strava jim však nesvědčí. Vhodnější je pro ně seno, kaštany a žaludy, oves, ječmen a kukuřice, které dostávají do krmelců. Pastva na dnes velmi rozšířené řepce olejce může vést k poruše vnímání, selhání orgánů a zvláště u mladých a oslabených srn až k úhynu. Obsah toxické kyseliny erukové je v moderních odrůdách snížen na minimum, ale tolik lákavé mladé jarní listy obsahují příliš mnoho dusíkatých látek (bílkovin a jejich stavebních prvků, aminokyselin) a málo vlákniny, což vede k poruše trávení. Metabolity aminokyseliny S–methylcysteinsulfoxid navíc způsobují rozpad červených krvinek, jejichž nedostatkem jako první trpí mozek (apatie, slepota), následně vnitřní orgány. Dochází k tzv. kapustkové anémii.

Síla žvyku

Srnci se pasou nejvíce zrána a zvečera, den prokládají několika menšími svačinami. Na pastvě však musí být stále ve střehu, není čas každé sousto žvýkat. Jako všichni přežvýkavci tak činí až při odpočinku na skrytém místě.

  • Na pastvě pysky a zuby trávu jen uškubnou, spolknou a uloží v prvním žaludku, bachoru. V něm se působením prvoků a bakterií částečně natráví.
  • Při odpočinku se potrava přesune do druhého žaludku, čepce, odkud je po soustech vracena do úst. Mohutné třenové zuby a stoličky ji pečlivě rozmělní.
  • Poté putuje do třetího žaludku, knihy, a odtud do posledního, slezu. Zde ji enzymy rozloží na jednotlivé živiny.
  • Trávení pokračuje ve velmi dlouhém tenkém střevě, živiny se vstřebávají do krevního oběhu.

Hravé námluvy

Na jaře a v létě si srnci a srnky označí své území pachovými žlázami. V lesích jsou teritoria menší, na polích a loukách větší. Srnci nedovolí vstup ostatním srncům. Někdy spolu zápolí, ale navzájem si neublíží. Srny zase vyhánějí sokyně. Opačné pohlaví ale vítají – zvláště v červenci a srpnu, kdy nastává říje. Srnci se v době námluv hlasitě ozývají, jejich volání připomíná psí štěkot. Srna odpovídá tenkým pískáním. Srnce, kterého přivolá, si však k tělu hned tak nepustí. Obíhá ve velkých kruzích louku nebo strom, srnec utíká za ní. Teprve když srnka vycítí, že nastal ten pravý čas, nechá se polapit.

Čas srnčat

Další léto srnky přivádějí na svět jedno, méně často dvě mláďata. Díky utajené březosti, kdy se vývoj zárodku na několik měsíců zastavil, neporodily v zimě, ale ve vhodnější době. O mládě pečuje matka. Nejprve je do úkrytu přichází pouze kojit a více času s ním netráví, aby nepřilákala nepřátele. Po dvou týdnech mohou srnčata matku následovat v chůzi i v běhu. Třetí týden se začnou pást, ale celé další tři měsíce ještě sají mateřské mléko. Ve dvou měsících zmizí mláďatům bílé skvrny na srsti, ve stáří 16 měsíců dospějí. Většinou si najdou území hned v sousedství. Mohou se dožít dvanácti a výjimečně i více let.
Pokud srna ukrývá kolouška na louce při senoseči, bývají důsledky drastické. Neštěstí zabráníme jen tak, že louku nejprve pečlivě projdeme. Pokud seč nelze odložit, srnčata odneseme na kraj louky, kde je srna najde. Mládě ovšem přenášíme oblečení a se silnými rukavicemi na rukou, aby na něm neulpěl lidský pach, který by matku mátl.

Jak rostou parůžky?

Kostěné parůžky vyrůstají srncům každé jaro znovu z pučnic na čelní kosti. Při růstu je pokrývá tenká vrstva kůže zvaná lýčí a vyživuje je. Když dorostou, kůže odumře a srnec ji odírá o kmeny a větve stromů. Srnec se parůžky pyšní po celé léto a v době říje, na podzim je odlomí. Příští rok mohou vyrůst větší – do určitého věku obvykle platí, že čím starší srnec, tím větší parůžky.