Kousek historie skrývá možná i vaše zahrada

Dnešní doba s sebou přináší mnoho paradoxů. Na jedné straně vše rychle pádí technologicky kupředu, na druhé straně mohutně roste trh s biopotravinami, ruku v ruce s oblibou věcí a artefaktů „vonících“ po starých časech. Mnozí z nás rádi vezmou na výlet rodinu do skanzenu obdivovat zakonzervované chaloupky, folklorismus a účelové turistické instalace. Přitom řada skutečných, živých a mnohdy prachobyčejných památek se dosud nachází všude kolem nás, jen jim stačí znovu vdechnout život. Dnes vám představíme sušírny ovoce. Poznali byste je krajině? Víte, k čemu a jak vlastně sloužily?

Ještě před pár desítkami let byste sušírny našli u většiny zemědělských usedlostí, nebo alespoň za humny, u kdejakého udržovaného ovocného sadu. Dle potřeby sloužily buď jednomu hospodáři, nebo větší komunitě. V minulosti se v chudých podhorských oblastech sušilo na prodej do nížin a také bývalo sušené (případně na povidla svařené) ovoce v zimě zásadní složkou jídelníčku. Proto ho bylo třeba nasušit až několik metráků. A právě k tomuto účelu se budovaly zmíněné stavby, dle místních zvyklostí dřevěné nebo zděné, které na nás ještě dnes tu a tam vykouknou zpoza keřů. Naštěstí existují i dnes nadšenci, kteří kouzlu starých sušáren propadli a křísí jak tradiční sušení ovoce, tak s ním související vaření povidel, zpět k životu.

Od sušení nad ohněm přes dymné jizby po sušírny

Sušení ovoce patří k nejstarším technikám konzervace, doloženým již v pravěku. Naši předkové původně sušili ovoce nad otevřeným ohněm, od středověku pak pod stropy dymných jizeb svých chalup v nadrženém dýmu. Na podobném principu fungovaly také první samostatně budované sušárny, ovoce v nich sušené však čpělo kouřem a před dalším zpracováním je bylo nutné několikrát spařit horkou vodou.

Na moravsko-slovenském pohraničí se záhy objevily východní trojdílné formy sušíren, v nichž se sušilo ovoce již jen horkým vzduchem, ne dýmem, a celkovou dobu sušení bylo možno zkrátit z několika dnů až týdne na zhruba 24 hodin. Taková typická valašská sušírna v 19. století zabírala půdorys cca 2,5 × 6 m a sestávala jednak ze samotné sušící komory (teplice) a k ní připojené předsíňky (huménko, kolna) a většinou jen odeštěné přebírárny s širokými vraty. Stěny bývaly převážně roubené, méně často zděné z kamene, vepřovic nebo nabíjené z hlíny. Teplice, uzavíraná dvěma až třemi dvířky, sestávala z pece a levé a pravé postranní komůrky, do nichž se zasouvaly lésy naplněné ovocem. Strop byl tradičně izolován až 30 cm mohutnou vrstvou udusaného jílu a hlíny.

Produktivitu těchto sušíren nejvíce omezoval kouř vycházející z pece a obtěžující obsluhu sušírny v předsíňce. Topeništěm valašských sušíren bývá jednoduchá pec podélného tvaru, do které se přikládají krátká polena, kouř z ní se vrací stejným otvorem, rozptyluje na půdě a mizí střechou, dymníkem či deskovým komínkem. Lidské fantazii a tvořivosti se samozřejmě ani v tomto případě meze nekladly, a tak je možné nalézt v dochovaných sušírnách celou řadu různorodých variací.

Máte velkou úrodu? Zachraňte starou nebo vybudujte novou sušárnu

Pokud byste i vy chtěli rozšířit řady majitelů a provozovatelů sušírny a s úctou ke starým technologiím zpracovávat své domácí ovocnářské přebytky ze zahrádky nebo sadu, nabídneme vám návod, jak na to. Je to náročná aktivita, která se těm, kteří to s větším množstvím sušení ovoce myslí vážně, vyplatí.

Způsobů, jak se dopracovat k tradiční sušárně ovoce, existuje samozřejmě víc. Můžete mít například to štěstí, že zrovna vám jedna její opuštěná ruina stojí v zahradě – pak se jen stačí pustit do její rekonstrukce. I když stavba vypadá, že by sama spadla jen pod tíhou vašeho pohledu, je nejjednodušší ji rekonstruovat na místě. Šikovný tesař dokáže vyměnit i na první pohled nevyměnitelné trámy (ačkoli se podle zkušeností vždy složitější práci se starými trámy brání a nabízí jednodušší řešení spočívající ve výměně většiny prvků za nové). Po výměně nejvíc poškozených prvků a ošetření těch, co ještě slouží, vám pak zůstane k užívání stará voňavá stavba, jejíhož ducha a atmosféru novou stavbou nenahradíte.

Pokud již ale stavbu zachránit nelze, přistupte buď k vybudování novostavby, nejlépe samozřejmě na původním místě s využitím kamenných prvků v podezdívce nebo se okuste přestěhovat jinde stojící sušárnu. Pokud tedy stavíte tzv. na zelené louce, lze využít dostupných plánů a zákresů starých tradičních sušáren (u autorky tohoto textu). Výhoda nové stavby je hlavně v tom, že lze sušárnu proporčně „zmenšit“. Dříve bylo potřeba usušit několik metráků ovoce v suchém stavu. Proto měly sušárny rozměr teplice i 2 × 3 metry. Současné rodinné potřebě sušeného ovoce však teď postačí výrazně menší množství ovoce.

Zmenšením sušárny na dejme tomu 2/3 původních rozměrů také zmenšíte prostor, který budete vytápět a budete manipulovat i s menšími lésami. Plně naložená velká původní lésa může totiž vážit i přes 60 kilogramů! Před samotným budováním vlastní sušírny určitě doporučujeme navštívit pár těch ještě funkčních a „osahat“ si jejich technologii, kterou případně uzpůsobíte svým potřebám.

Jak přistupovat k rekonstrukci, případně přesunu staré sušárny, se dočtete v dalším díle, který vyjde za týden.