Pro jezevce lesního (Meles meles) jsou rájem smíšené lesy s bujným podrostem bylin a keřů, kde může hledat potravu v kypré vrstvě humusu. Menší část jezevců se však přizpůsobila i zemědělské krajině, žijí například v opuštěných lomech, na železničních náspech, při okrajích polí nebo dokonce na skládkách.
Podivuhodné podzemní labyrinty
Jezevci žijí po celý rok v norách, které si vlastními tlapami vyhrabávají v půdě. Dlouhé chodby široké 25–40 cm mohou vést až do hloubky pěti metrů. Prostornější obytnou komůrku si jezevci pohodlně zařídí, vystelou ji listím a trávou. Chodby jednotlivých jezevčích rodin jsou mnohdy propojené, takže podzemím vede stovky metrů dlouhé, našim zrakům skryté bludiště takzvaného jezevčího hradu. Jednotlivé chodby se mohou protkávat nebo mimoúrovňově míjet jako metro. V odlehlé chodbě se může ubytovat třebas liška nebo kuna, aniž by si toho majitelé všimli, a o spolubydlení mají velký zájem i hlodavci.
jezevec
Jezevci si podzemní království předávají z generace na generaci a mohou být obývána až stovky let. Díky vícero vchodům a větracím šachtám je v podzemním obydlí příjemné klima i dostatek vzduchu.
- Jezevec má malé ušní boltce, které dovedou uzavřít ušní otvory. To je při norování velmi praktické, podobně jako protáhlé, zavalité tělo.
- Hrabat úctyhodné podzemní chodby mu umožňují široké tlapy s mohutnými drápy.
- Může měřit až 90 cm a vážit až 20 kilogramů, většinou je ale lehčí.
Čistý dům v dobré čtvrti
Jezevci své podzemní obydlí nejraději budují na sušších stráních. Protože nepodceňují pitný režim, mají vždy v dosahu zdroj vody. Vyhýbají se zamokřeným oblastem s těžkou jílovitou půdou a vysokou hladinou podzemní vody, kde norovat dost dobře nelze. Na horách se mohou zabydlet ve skulinách kamenných sutí a v jeskyních, díky čemuž si ušetří práci. Jezevci chodby svého obydlí udržují čisté. Vyprázdnit se chodí ven do mělkých jamek poblíž vchodu, které pak slouží jako pachové značení. I výstelku pelechů pravidelně obměňují nebo větrají na vzduchu jako peřiny.
Líný lovec se rád opaluje
I když jezevec patří mezi lasicovité šelmy, není příliš náruživý lovec. Žere vše, co najde na zemi, stravu živočišnou i rostlinnou. Nejraději chytá různé bezobratlé, zkonzumuje mnoho žížal, slimáků či larev hmyzu. Hledá také plody, dužnaté kořínky nebo semena. Uloví i hlodavce, slupne ptačí vajíčko, nepohrdne zdechlinou a dokonce je schopen sežvýkat ropuchu i s jejími jedovými žlázami.
Líný lovec se rád opaluje
Při hledání potravy se velmi pomalu prochází s čenichem u země, často hlasitě funí a chrochtá, a když najde potravu, hlasitě mlaská. V kypré lesní prsti může čenichem nejen čichat, ale i rýt. Běhá nerad, ale když musí, dá se do poklusu. Umí i plavat a za horkých dnů se rád koupe.
Na obchůzky se jezevci vydávají zvečera, potravu mohou bez problémů hledat i za tmy. Přes den odpočívají ve svých podzemních norách. Za hezkého počasí si ale rádi najdou skryté, bezpečné místo a na něm se s rozkoší sluní.
Rodinný typ
Jezevci nejsou ani nevrlí, ani samotáři, jak se o nich někdy říká. Žijí po celý život v párech, nebo i ve větších skupinách. Každoročním námluvám se oddávají nejčastěji zjara, ale možný je i jiný termín. Variabilní je i doba březosti samic – může obsahovat utajenou fázi, kdy se vývin zárodku zastaví. Mláďata se rodí v bezpečném podzemním doupěti obvykle mezi lednem a březnem. Bývají dvě nebo tři, výjimečně jedno nebo pět. Celý měsíc trvá, než se zprvu bíle osrstěným jezevčatům otevřou očka, ještě další dva měsíce je matka kojí. Na první výpravy ven se vydávají s ní a učí se správným stravovacím návykům. Nadšeně si mezi sebou hrají a někdy do hry zatáhnou i dospělé. Honí se, přetahují, zápasí spolu. Dospívají až ve druhém roce života, první zimu tráví v doupěti s rodiči. Jezevci se mohou dožít až patnácti let, ale v přírodě jich více než polovina nepřežije první roky života.
dva jezevci
Zimní podřimování
Jezevci větší část zimy prospí v noře, kam mráz nedosáhne. Do pravého zimního spánku ale neupadají, jejich tělesná teplota neklesá. Tělesné pochody se nezpomalují tolik, jako je tomu u skutečných zimních spáčů. Proto se musí jezevci před zimou obzvlášť dobře vykrmit. Často se obalí až pěticentimetrovou vrstvou tuku, navíc je chrání hustá a dlouhá zimní srst. Na jaře na nich přesto visí kůže, jak jsou hubení, a ihned se s funěním vydají hledat potravu. Když se během zimy venku trochu oteplí, jezevci se probudí a dojdou se napít a vyprázdnit, případně se poohlédnou po něčem k snědku, nebo se před norou sluní a větrají nastýlání. Poté se vrátí do nory, vchod za sebou ucpou suchou trávou a zeminou a spokojeně spí dál.
Potřebují jezevci ochranu?
Jezevec u nás patří mezi lovnou, ale do velké míry hájenou zvěř. Nesmějí se již také používat způsoby lovu, které mu způsobovaly zbytečné utrpení, například plynování nor, norování, chytání do želez a podobně. V některých evropských státech je celoročně chráněný. Jeho stavy totiž značně snižuje například automobilismus. Jezevci si zaslouží pozornost a ochranu, aby jejich počty neklesly pod kritickou mez.
