Sicilský vulkán Etna, druhá nejmohutnější sopka na našem kontinentu, je dobrým příkladem, že sopečná láva a popel přinášejí lidem alespoň nějaký užitek. Zemědělství v jižní Itálii je totiž mimořádně pracné, protože většinu půdního podloží tvoří vápenec a půda na něm je poměrně chudá. Jednou z výjimek je právě oblast kolem sopek. Tisíce tun sopečného popela z erupcí dopravil vítr do různých vzdáleností od kráteru a rovnoměrně pokryl široké okolí Etny. Vulkanický popel obsahuje řadu důležitých prvků a mikroprvků, které potřebují rostliny k výživě (především draslík, fosfor, železo, měď a jiné). Ty se ze sopečného materiálu uvolňují přirozenými procesy zvětrávání. Pro rostliny to jsou úplné hody.
Etnu zná každý, ale málokdo skutečně zblízka...
Kudy na Etnu? Nejlépe pěšky
Etna byla mezi přírodní památky UNESCO zapsána až v roce 2013, turisté ji však objevili mnohem dříve, již v druhé polovině 19. století. Když se vypravíme na výlet k sopce, projíždíme malými městečky, kde se pěstují rajská jablka, okra, fazole a další suroviny pro tradiční italskou kuchyni. Nemohou samozřejmě chybět vinice, které dávají víno silně minerální, většinou suché, nádherné barvy a s vyšším obsahem alkoholu.
Etna je skutečně mohutná sopka, která se vypíná do výšky 3300 metrů nad mořem. Obvod základny je 210 km a železnicí, která sopku obkružuje, můžeme jet skoro pět hodin. Naštěstí až do dvou třetin výšky sopky vede pohodlná asfaltová silnice. Na záchytném parkovišti zjistíme, že teplota je zde podstatně nižší než na plážích, které jsou vzdálené asi 50 km. Uvědomíme si také, že oblaka válející se kolem vrcholu sopky jsou vlastně mraky dešťové, a tak se na výlet vyplatí přibalit i pláštěnku. Nahoru k hlavnímu kráteru můžeme buď vyjet lanovkou, nebo si udělat pěší procházku. Vzhledem k účelu naší cesty lze doporučit spíše druhou možnost. Po cestě míjíme četné menší krátery, kterých je prý přes tři stovky. Krajině dominují dva barevné odstíny, matně černá a temně fialová.
Mydlice sicilská
Během prohlídky jednotlivých kuželů lávy nás překvapí spousta vegetace, jež trpělivě osidluje šikmé plochy různě velkých kamenů a kamínků lávy, přestože sopka je stále aktivní – ostatně, naposledy o sobě dala vědět minulý rok. Rostliny většinou vytvářejí trs, který jim umožňuje lépe hospodařit s vodou ze srážek, jichž tu sice není málo, ale jsou sezonní a nepravidelné. Semena, z kterých vyklíčil nový život, sem přinesl vítr, ptáci a hlodavci.
Černozelená šachovnice
Na zdánlivě nehostinných bocích Etny tak nacházíme nejrůznější druhy trav, hvozdíky, šťovík a další rostliny, které na černém povrchu sopečné půdy vytvářejí fantastickou barevnou šachovnici. Na místě, kde byl před mnoha tisíci let hlavní kráter sopky, dnes už roste lesík a jen informační tabule nás upozorní na původní význam tohoto místa. Na vesničce, z níž zbylo jen několik domků vyčnívajících z vychladlé lávy, je ukázkově vidět, jak příroda začíná se svým ozeleňovacím programem. Kolem utopeného domku rostou první trsy bylin, které pro barevnost květů můžeme nazvat okrasnými.
A jak je při nápravě tvrdošíjná příroda, stejně tak cílevědomě postupuje i člověk. Lanovka na vrchol sopky byla erupcí zničena v roce 1983 - a dnes se s ní už dávno můžeme svézt znovu, totéž platí o znovuobnovené vědecké observatoři.
Domek, který zalila láva po výbuchu Etny
Ve stínu sopečného kužele Etny se člověk za ty tisíce let prostě už naučil žít. Sopka je na něj sice občas krutá, ale současně mu nabízí úrodnou půdu. Výprava do světa černého sopečného popele postupně osídlovaného svěží zelení je nádherný zážitek na celý život. Jen při jejím plánování nesmíme zapomenout na pevné boty, teplé oblečení - a také fotoaparát.
