obrázek z archivu ireceptar.cz

Fejeton Václava Větvičky: Jako prase v bukvicích

Co se stane, když někdo sbírá prasatům bukvice a žaludy před nosem a usilovně je vysévá a vysévá? Možná jednou vznikne nová odrůda krásného stromu...

Kolikpak to ono je dní? Nebo už tejdnů? Nějak mne napadlo zahrát si na Stvořitele nebo alespoň na pana Vojtěcha Maška a pokusit se najít, jako on, nějaký ten nový bouček. Ani bůčkem bych nepohrdl, zvláště prorostlým, který v chladných dnech dokáže prostydlému tělu dodat energii – i když za delší čas než panáček čehosi ostřejšího. Samozřejmě, vytvořit nový bůček holejma rukama by byla pošetilost nebo zhůvěřilost, zatímco nový bouček už holejma rukama pokoušet mohu. Nebo se o něj pokoušet.

bukvice, plod bukubukvice, plod bukuAutor: Archiv ireceptar.cz

Visatec a chlupatec

Schylovalo se ke konci 19. století. A v rohanovském parku na Sychrově rostly blízko sebe dva velké buky. Jeden byl červenolistý a ten druhý dubolistý. Ani jedno není název stromu, ale slovo popisné. Říká, že jeden buk měl listy místo zelených červené (spíš purpurové nebo nachové, po zahradnicku dokonce měděné) a listy toho druhého připomínaly nějaký drobně laločnatý list dubu, lhostejno jakého. A tehdejší zahradník knížete Rohana, pan Vojtěch Mašek z Turnova, se rok co rok – snad po vzoru chlupatců – dal koncem některého z roků končícího století do sběru bukvic. Však možná znáte tu dětskou říkanku: Co je to? Visí, visí visatec, pod ním stojí chlupatec. Až visatec upadne, chlupatec ho popadne. Ten chlupatec je prase divoké, divočák (když už, tak „se šípkovou“!) a onen visatec může být jak žalud, tak bukvice. Žádným z obou chlupatec nepohrdne. Jak taky, když jde téměř o totéž. Přesto dovolte malou exkurzi do botaniky, abych to „totéž“ vysvětlil.

Žaludy, bukvice, kaštany...

Na dubu dozrávají žaludy, na buku bukvice a na třetím vzadu, kaštanovníku, kaštany. Všechny tři patří do čeledi bukovitých, a pro tu je příznačné, že plod je jednosemenná nažka, částečně nebo zcela uzavřená ve zveličelé číšce. Číšky buků a kaštanovníků jsou ostnité, jak se patří, někdy až pichlavě (vlastně pokaždé jsem se popíchal), a jak vypadá jen částečně do číšky zanořená nažka dubů (raději žalud), nemusím ani připomínat.

žalud, plod dubužalud, plod dubuAutor: Archiv ireceptar.cz

Kdybych byl čuník (třeba ten lesní, divoký), nic by mě nezajímalo, proč jsou žaludy kulaté, kaštany bochníkovité a bukvice trojboké. Navíc u bukvic platí, že bývají v číšce vždy po dvou. Proč jsou ale trojboké? Kdyby byly po třech, klidně by trojboké mohly být jako třeba dílky vymezené trojcípou hvězdou na kapotě kdejakého „medvěda“.

Muž, který vyséval buky

Abych se tedy vrátil k načaté snaze stát se Stvořitelem po vzoru Vojtěcha Maška. Ten snad celé desetiletí, druhé před koncem 19. století, nenechal sychrovským chlupatcům ani bukvičku. Možná je smetával z podstromů archeologickým košťátkem. A pak ty visatce vyséval a vyséval, až jednoho dne mu vyklíčil bouček s listy červenými a na okraji, jako ty dubové, vykousanými, laločnatými. Psal se rok 1894, kdy nový buk uvedl na trh, a na paměť svého chlebodárce knížete Rohana nazval bukem Rohanovým. Fagus sylvatica cv. Rohan. Nebo Rohanii, když použiju přídavné jméno přivlastňovací, tj. Rohanův. Dodnes rostou v kdejakém parku a zahradě, protože pilný Vojtěch Mašek jich narouboval bezpočet a po něm všichni jeho nástupci. A vidíte, mně se zachtělo být taky jeho nástupcem, ale ne v tom roubování, ale ve výsevech. Protože už z doby svého raného „zahrad–ničení“ jsem se dal na cestu intuitivních, spíš insitních (čtěte naivních) zahradníků, kteří nepřemejšlejí, jak co s čím zkřížit, a záměrně tedy „šlechtí“, jak se tomu říká. Já se počítám mezi ty právě jmenované, co prostě jen sejou, sejou a sejou – a to by v tom byl čert, aby se někdy nevylíhlo něco nového.

Plody buku pukají, bukvice padají na zemPlody buku pukají, bukvice padají na zemAutor: Archiv ireceptar.cz

A ono se vylíhlo...

Tak jsem přivedl třeba na svět (kde je mu konec; ne světu, ale tomu nasvětpřivedenci) kultivar zakrslého zeravu, túje, kterou jsem nazval ´Szeged´, anebo jalovce, který by snad mohl někde kolovat pod jménem ´Turku´. Žádným uznávacím řízením nikdy neprošly; v prvém případě jsem vysel semena z odrůdy Thuja occidentalis ‘Globosum‘, v druhém z jalovce obecného, ovšem nasbíraného kdesi za finským polárním kruhem. První semena jsem dostal ze Szegedu, ta druhá z Finska. Desítky semenáčů jsem vyřadil, z každého „vrhu“ zbyl jeden, ‘Szeged‘ a ‘Turku‘.
A tak jsem se nedávno vydal v našem štiřínském parku pod buky (a že jich tam máme požehnaně) a jako prase v bukvicích jsem je všechny vysbíral. Teď je vyseju a budu čekat, jestli se nestanu tak slavným jako zahradník Vojtěch Mašek. 

Akční letáky