Jsou vzpomínky a témata, ke kterým se člověk vrací a vrací. Já si s každými vánočními svátky, ba i se slunovratem a keltskými druidy spojuji závěr roku (nebo podle Keltů začátek) s rozmanitými symboly Vánoc. Tím nejsymboličtějším z rostlinné říše je u nás už víc než jedno století jmelí.
V této chvíli už slyším pozorné čtenáře a současně ctitele díla velkého Járy da Cimrmana. Jen si vzpomeňte: Copak princezna.... ale co jmelí! Pro ty, kteří umění velkého českého genia nepropadli, musím na vysvětlenou krátce poznamenat, že Cimrman vymyslel pro amatérské zapomětlivé herce a spícího nápovědu „šlágvort“, narážku, slovo jmelí a krátký skeč po jeho vyslovení. Ten vedl k tomu, že se nápověda spící v budce probudil a pokračování textu, jak se říká, hodil. V té scénce či skeči je popis, jak se jmelí sklízelo, jak trsy jmelí česáč házel s hlasitým buchnutím na zem. A já si, při této asociaci a vzpomínce, vybavuji obdobnou situaci, která se ovšem obešla bez lezení do korun. S kolegou dr. Vladimírem Jehlíkem jsme svého času zpracovávali rod Viscum.
jmelí bílé (Viscum album subsp. austriacum)
Jmelí jedlové a borové
Viscum je vědecké rodové jméno jmelí. V našich podmínkách a končinách roste jmelí bílé, Viscum album dokonce ve třech poddruzích: jmelí bílé pravé, jmelí bílé jedlové a jmelí bílé borovicové. Jak poznat, co si přinesete z trhu (nevím, zda někdo z vás i z lesa) domů? Vězte, že jmelí bílé pravé (Viscum album subsp. album) roste výhradně na dvouděložných dřevinách, na listnáčích, od jabloní po rozmanité jiné stromy. Listy má 4x delší než široké. Když rozmáčknete bělavý plod a ulpí vám tzv. mezokarp mezi palcem a ukazováčkem a při natahování se nepřetrhne a předvádí něco, co kuchařky znají při výrazu „cukr svařený na nit“ – a je-li semeno bílé, srdcovité, tak jste pro letošní Vánoce získali právě ono, jmelí bílé pravé. Ne nadarmo se viskózní mezokarp vyskytuje u rodu Viscum.
Pokud ale vaše jmelí rostlo na jehličnanech, dužnina (mezokarp) skoro nelepí a semeno lze snadno oddělit, navíc je zelenkavé spíše podlouhlé, elipsoidní, tak jde o následující poddruhy:
- Na borovici, vzácněji na smrku roste jmelí bílé borovicové (Viscum album subsp. austriacum). Nejlépe je prozradí jehlo listy - jsou nápadně úzké, až 6x delší než široké.
- Rostlo-li vaše jmelí na jedli, je jasné, že jde o jmelí bílé jedlové, Viscum album subsp. abietis. Jeho listy jsou podlouhle obvejčité, 4-7 cm dlouhé, výjimečně i osmicentimetrové, ale vždy nanejvýš jen 3x delší než široké. Tak jako jedle sama i toto jmelí je z těchto tří nejvzácnější.
Abychom mohli dobře ověřit biometrické údaje našich poddruhů jmelí, museli jsme je dostat na zem. A k tomu nám nabídl pomoc náš kolega z Průhonic Oldřich Sukup. Byl náruživý nimrod, myslivec a výtečný střelec. Takže jakmile jsme na stromě jmelí objevili, Oldřich zalícil či zacílil a bum – trs jmelí byl na zemi a náš.
Poddruh jmelí poznáte i podle vzhledu a lepivosti jeho plodů
Těsné sepětí
Jmelí je poloparazitická rostlina, která sice čerpá z hostitelské rostliny vodu a živiny, ale stejně tak jí službu oplácí přenecháním výsledků své fotosyntézy. Zpravidla životaběh jmelí začne tak, že se plod s vazkým, lepivým mezokarpem uchytí na větvi, semeno vyklíčí a místo „kořenů“ vytvoří orgán, kterému se říká pohružovák. Ten se skutečně pohrouží, vroste do pletiva hostitele a záhy se napojí na jeho cévní svazky – a spolupráce může začít. Jmelí je stálezelená rostlina s nápadným dichotomickým, zdánlivě vidličnatým větvením a s plody (na rozdíl od žlutých u příbuzného ochmetu) bílými, vyvíjejícími se v tříkvětých vidlanech v paždí (rozsoše) svých větví. Jmelí je považováno za rostlinu léčivou, ovšem s úskalím, že pokud vyrůstá na jedovaté dřevině, přebírá i do svých pletiv metabolity hostitele.
Přesto, že u nás roste jediný druh (jmelí, imelo, omelo ba i mejlí), na světě, zejména v tropech Starého Světa, roste ještě dalších 99 druhů.
