V lesích, na loukách i na zahradách mnohonožky konzumují spadané listy, květy, odumřelé stonky a stébla rostlin, některé zvládnou i trouchnivé dřevo. Na druhé straně dlouhého těla z nich vychází úhledný soudečkovitý trus. Mnohonožky potravu netráví nijak dokonale, a tak exkrementy často sestávají z rozmělněného a natráveného rostlinného odpadu, obohaceného o látky z jejich trávicího systému. S radostí se na ně vrhnou rozličné mikroorganismy a pokračují v rozkladu. Ovšem ani žížaly, chvostoskoci a další větší obyvatelé půdy takovou krmí nepohrdnou a dále ji zpracují. Jako by si dali chutně uvařený pokrm místo samotných syrových ingrediencí. Mnohonožky jsou důležitou součástí cyklu, který navrací živiny zpět do půdy. Větší druhy jsou schopny zpracovat i list před chvílí spadlý na zem. Menší mnohonožky a mladí jedinci dávají přednost potravě, kterou již částečně rozložily bakterie a houby.
Oblanka zahradní (Cylindroiulus latestriatus)
Kolik nohou je mnoho?
Nožky jsou drobné, o to však početnější. Některé mnohonožky se spokojí s jedenácti páry, existují však i druhy se 375 páry nohou! Ovládat takové množství končetin je podivuhodný výkon. Ihned po vylíhnutí z vajíčka jich naštěstí tolik nemají – na svět přijdou obvykle se třemi páry. Teprve když rostou a tělo se prodlužuje, postupně jim nožky přibývají.
V tropech žijí mnohonožky dlouhé přes 30 cm. V prvohorách bychom se jich však lekli ještě víc – tehdy měřily i dva metry. Dnešní mnohonožky jsou skromnější, některé měří dokonce jen pár milimetrů. Zato oplývají rozmanitostí – na světě jich je téměř sto tisíc druhů; v naší republice pár desítek. Některé z nich jsou velmi citlivé na změny prostředí a dovedou žít jen v nenarušené přírodě, například v přirozeném listnatém lese, kde se pohybují v opadance nebo pod kůrou odumřelých ležících stromů a větví (tak žije například dlouženka nahnědlá). Jiné jsou přizpůsobivé a nacházíme je i na zahradách a ve sklenících – oblanka zahradní dostala podle svého oblíbeného prostředí i jméno. A kolik jich bývá? Početnost závisí na prostředí. Zatímco v doubravách s vápenatým podložím, které mnohonožky milují (vápenatými solemi si zpevňují tělo), jich mohou být na metru čtverečním tisíce, v jehličnatém lese sotva deset. Na záhonech třeba pár desítek. Pokud hojně nastýláme organickým materiálem, mají přísun potravy i příjemné životní prostředí. Potřebují úkryt a dostatek vlhkosti, na vyprahlé otevřené půdě většina dlouho nevydrží – i když některé druhy dočasně snesou i takové podmínky. Většina se jich však před letním žárem schová hlouběji do vrstvy hrabanky, kypré svrchní vrstvy půdy nebo do různých úkrytů. Horko a sucho rády nemají, chlad většině nevadí – i proto jsou aktivní především na jaře a na podzim. A ty nejotužilejší jsou čiperné i v zimě, pokud neuhodí velmi silné mrazy.
Mnohonožka lesní (Julus scandinavius)
Kuličky i spirály
Mnohonožky obvykle spatříme, když na svých mnohých nožkách někam cupitají. Před ohrožením se snaží utéci a schovat, přičemž na nepřítele vypouštějí nejrůznější obranné látky – jsou totiž chutným soustem pro kdekoho. Ovšem některé umějí ještě něco navíc. Mnohonožky patřící do řádu svinulí (Glomerida) dostaly jméno podle schopnosti svinout se do dokonalé kuličky – nožky i hlava jsou uvnitř, chráněny hřbetními štítky. Ani v rozvinutém stavu bychom je možná za mnohonožky nepovažovali, vypadají spíše jako maličké tanky. Takzvané juliformní mnohonožky se umějí stočit alespoň do spirály, která je rovněž do jisté míry chrání. Jejich tělo jim vytvoření kuličky neumožňuje, je úzké, dlouhé a s kulatým průměrem – to proto, aby byly schopné razit si kyprou povrchovou vrstvou půdy vlastní chodbičky.
Svinule vroubená (Glomeris marginata)
Podobně jsou na tom chobotule, které prolézají humusem a svým chobůtku podobným ústním ústrojím nasávají částečně rozložené organické zbytky. Mohou se ubytovat i v kompostu. Mnohé mnohonožky, které žijí nad zemí, mají zase tvar zploštělý, aby se jim snáze prolézalo spadaným listím – příkladně plochá je mnohonožka jménem plochule. Samičky plochulí jsou známy také tím, že vajíčkům staví hnízdečko z droptů prsti, a chrání je tak před vysycháním, změnami teplot i nenechavými kolemjdoucími. A pro jistotu hnízdo ještě hlídají. Aby mělo potomstvo stále dostatek vzduchu, opatří ho dokonce větrací šachtičkou. I takové divy dovedou malí tvorové, které bychom mohli snadno přehlédnout či podceňovat…
Titulka Receptář 1
Zdroj: Časopis Receptář
