V zrekonstruované, sto let staré budově bývalé základní školy v Blatničce otevřeli v lednu roku 2006 dílnu, kde šijí, opravují a čistí lidové kroje nejen z oblasti Moravského Slovácka, ale i zájemcům z jiných krajů, či dokonce států.

V létě téhož roku byla v nedalekém Uherském Ostrohu ve zrekonstruovaném hospodářském křídle místního zámku otevřena další podobná dílna.

Prostředky na zřízení obou středisek byly z valné části hrazeny ze strukturálních fondů Evropské unie – Společný regionální operační program.

Například z téměř deseti milionů korun na rekonstrukci staré školy a vybavení dílen v Blatničce bylo 80 % uhrazeno z unijních prostředků. Zbylých 12 % věnovala obec a osmi procenty přispěla Česká republika.

Šijí kroje tradičním způsobem

„Je to hlavně zásluha starostky obce Blatnička Jarmily Hruškové,“ tvrdí Jana Smutná, ředitelka obecně prospěšné společnosti Tradice Slovácka, která dílny v Blatničce a Ostrohu se 17 stálými zaměstnankyněmi provozuje. Projekt mimo jiné řešil problém, jak využít obecní školu, ve které se již desátý rok neučilo a která chátrala.

„V nedalekém Uherském Ostrohu se příkladem z Blatničky inspirovala jeho místostarostka Hana Přílezská, která projekt na zřízení stejné dílny podala ve Zlínském kraji.

Zprvu se o práci ve střediscích hlásily hlavně starší ženy, později se k nim překvapivě přidaly mladší, dokonce i vyučené švadleny. Ale vždy to jsou ženy, které mají ke krojům osobní vztah – ať již je samy vyšívají a nosí, nebo třeba někdo z rodiny chodí do folklorního souboru.

A obě dámy samozřejmě hledaly i někoho, kdo by se o dílny staral. Tak do toho uvrtaly mě, i když nejsem ani z Blatničky, ani z Ostrohu, ale ze Vnorov.

S manželem jsme tam od roku 1986 vedli folklorní soubor Spinek a v době, kdy se projekty připravovaly, si zastupitelky vzpomněly, že jsme svého času s mužem hledali, kdo by nám pro soubor ušil nové kroje. ,No vidíš, takhle si kroje budete šít ve vlastní režii,‘ pravily.“

Ruční práce pro šikovné, trpělivé a pečlivé ruce

Středisko v Blatničce dostalo do vínku velmi slušnou zakázku na výrobu 54 párů kompletních krojů pro obce regionu Hornolidečsko. Cena zakázky činila 1,2 milionu korun, tedy jeden mužský a ženský komplet za přibližně 22 200 Kč. Na první pohled se to zdá být poměrně dost, ale opravdu jen na první pohled.

Složení kroje

Obvykle má tyto základní části: holínky, kalhoty (muži), sukně (ženy), košile, kordulka (vestička), lajbl (sako), soukenný kabát, dlouhý soukenný kabát, kožich, řemen, klobouk (muži) a čepec (ženy).

Kroje jednotlivých oblastí mají své typické jednoznačně dané prvky. Kromě materiálů, jejich zpracování a zdobných ornamentů jde také o barevné sladění součástí kroje a způsob jejich nošení.

Ušít folklorní kroj spolyká mnoho ruční práce, která vedle spousty času vyžaduje také značnou zručnost. Kroj se skládá z mnoha součástí, z nichž některé mají několik variant.

Například

  • zástěra může být vyšívaná, tkaná a pracovní,
  • kalhoty jednak z hrubého sukna nebo z tkaného lněného plátna (třaslavice) či z jemnější bavlny (porculánky),
  • košile se liší podle účelu na pracovní (šňůrkovica), polosváteční (sámkovica) nebo sváteční (dudovica, danaje apod.).

Také se něco jiného nosí v zimě a v létě. A tak je obvyklé, že jeden kroj lze nosit ve třech až čtyřech různých sestavách.

„Navíc lidé někdy nosili při práci i starší obnošené součásti svátečního kroje, aby je dotrhali. Etnografové, kteří v minulosti chodili po kraji a dokumentovali lidové kroje, museli být ve střehu, aby si individuální účelové odlišnosti všimli,“ říká Jana Smutná.

Zlom nastal v šedesátých letech

„Kroje se na Moravě vytratily z každodenního života lidí přibližně v průběhu šedesátých let minulého století. Jako dítě jsem ještě znala staříčky, kteří chodili v kroji každý den. Ženy kroje nosily i později, ale pokud vím, třeba v Blatničce dnes kroj nosí už jen dvě stařenky.

Celkem běžně chodí ženy v kroji o nedělích a o svátcích. Například u nás ve Vnorovech má v neděli v kostele kroj asi třetina žen. Ženy se také dost často v kroji vdávají – ženich však v převážné většině případů říká své ano oděn do civilního obleku,“ prozrazuje ředitelka Tradic Slovácka, která se zatím nemusí bát, že by v dílnách nebylo do čeho píchnout či stříhnout. Je to totiž jediné místo v České republice, kde se kroje vyrábějí a patrně i jediné místo ve střední Evropě, kde jsou schopni udělat lidový kroj přesně podle tradic jakéhokoliv našeho i zahraničního regionu.

Dnešní lidé jsou také vyšší a silnější než předkové, a pokud by někdo chtěl nosit zachovalý kroj zděděný po babičce či dědečkovi, byl by mu malý. V Blatničce či v Ostrohu jsou schopni vyrobit přesnou repliku ve větší velikosti.

Pracná svatební vizitka

To, co dělá kroj krojem, je především výšivka, která zdobí prakticky všechny jeho části. Je to velmi náročné řemeslo, umění, které se v rodinách předávalo z generace na generaci. Základ – především kabáty, kordule či kalhoty mužských krojů – sice šili profesionální krejčí, ale podstatnou část kroje doma dotvořily zručné ženské ruce „amatérek“, které často do daných ornamentů i květinových vzorů vnášely své vlastní výtvarné cítění.

Patřilo k nepsaným zákonům, že dívky si třeba již od svých čtrnácti let každou zimu doma samy připravovaly výbavu do manželství. Kromě součástí krojů vyšívaly i prostírání a povlečení. Výbava byla vlastně takovou vizitkou nevěsty, která měla budoucímu ženichovi ukázat, jak je jeho nastávající pilná, zručná a bohatá.

To už ovšem dávno neplatí, budoucí manželky své ženichy vábí prostředky na čas méně náročnými, než jsou ruční práce. Ženy, které dnes v Blatničce a v Ostrohu šijí kroje, proto často musejí do již zapomenutých tajů řemesla znovu pronikat.

Znalosti znovu odhalované

„U replik a rekonstrukcí starých krojů střih, způsob šití i zdobení celkem snadno omrkne každá trochu zkušenější švadlena. Samozřejmě pomáhají i zděděné znalosti. Já sama chodím v kroji od svých čtrnácti nebo patnácti let a spoustu základních věcí jsem se o krojích dozvěděla od maminky. Jenže s tím už mnohdy nevystačíme.

„Nejen, že si staré šičky braly své znalosti do hrobu, aniž by je stačily předat další generaci, ale dost často jsem od stařenky třeba slyšela: ‚Co bych vám říkala. Když jsem se to mohla sama naučit já, tož se to také samy naučte’.“

Třeba ještě ve folklórním souboru Spinek jsem často musela vyrazit do kraje a vyptávat se babiček a strýčků, jak ten kroj vypadal, co se na něm nesmí měnit a také, jak se co na něm dělá.

Také studujeme odbornou literaturu, používáme střihy, které dříve posbírali etnografové, nebo s nimi přímo konzultujeme v muzeu či v Ústavu lidového umění ve Strážnici. Takto jsme se například připravovali před prací na valašských krojích,“ svěřuje se Jana Smutná.

Hledání náhradních materiálů, vzorů a doplňků

Některé dříve běžně používané látky jako atlas či některé vzory se již nevyrábějí, nebo jsou k dispozici pouze ve velkých sériích, které nedokážeme zaplatit, natož využít. Týká se to i doplňků a ozdobných prvků, jako jsou knoflíky, sametky nebo brokát.

Pokud potřebnou věc neseženeme, nezbývá než hledat co nejpodobnější, která by ji vhodně nahradila. V ostrožské dílně máme kromě jiného ruční tkalcovský stav, takže jsme schopni si některé vzory sami utkat.

Košile za 120 hodin

Hlavně výšivky jsou náročné na čas. Kupříkladu košili může zručná pracovnice vyšívat i sto dvacet hodin. A to nepočítám další práce, které je potřeba na košili udělat. Je tedy jasné, že vyšívačce můžu dát víceméně jen symbolickou mzdu, abychom kroj vůbec prodali.

Vyšívání, a v podstatě se to týká i všech prací na kroji, nejde dělat bez toho, že to ty ženské baví. Máme sice vyšívací stroj, na kterém lze programovat různé vzory, ale výsledek se zatím ruční výšivce nevyrovná,“ říká Jana Smutná.

Foto autor