Pletařka orobincových klobouků, tašek, ošatek i dekorací

Iveta Dandová z Mnichova Hradiště se jako jedna z mála věnuje pletení z orobince. Od 18. až do začátku 20. století se tradičním řemeslem živilo množství lidí. Výrobou prosluly celé oblastí, třeba okolí Bakova nad Jizerou.

Ošatky různých velikostí a tvarů, tašky, klobouky, pantofle a další předměty každodenní potřeby nebo ozdobné obaly na láhve, květináče, různé dózy a schránky pletlo značné množství lidí. Výrobky zásobovali okolí, ale i náročnější klientelu v českých a zahraničních městech.

Řemeslo italských mnichů

„Naplno jsem se pletením začala zabývat v září 1989. Předtím jsem jako absolventka strojní průmyslovky pracovala v Bakově nad Jizerou jako kreslička konstrukční dokumentace v Okresním průmyslovém podniku, což mě příliš neuspokojovalo,“ vypráví Iveta Dandová.

„V rámci podniku však fungovala dílna, kde ještě pracovaly pletařky ovládající řemeslo, jehož znalost koncem 17. století přinesli do tohoto kraje z Itálie mniši později zaniklého kláštera v dnešní obci Klášter Hradiště nad Jizerou. Můj tatínek tehdy pletařkám obstarával materiál a když viděl, jak mě to u rýsovacího prkna nebaví, zařídil, že jsem mohla přejít do pletařské dílny.

Všechno jsem se musela naučit od svých nových kolegyň – o technologii pletení z orobince neexistovala žádná literatura, žádná obrazová dokumentace. Ženy dříve pletly doma, řemeslo se v rodinách předávalo z generace na generaci – například děti, než odešly do školy, musely uplést takzvanou padesátku, tedy padesát metrů dlouhý ,copánek‘ z tenkého orobince, kterým pak pletařky zdobily a vyplňovaly pletené zboží.

Já jsem vlastně v dílně také začala na padesátkách, teprve později mi svěřili uplést menší kabelu.

„Vedu dnes kurzy pletení, ovšem za den nebo přes víkend mohu své žáky jen seznámit se základy řemesla, vše ostatní už záleží na jejich chuti a píli,“ říká Iveta Dandová.

Na zaučení mi dali půl roku, ale mohu říct, že na to, aby člověk skutečně řemeslo ovládl, aby poznal, co se s materiálem dá dělat, to nestačí.

V podstatě se stále učím, některé složitější staré kusy bych musela delší dobu studovat, než bych si na ně troufla,“ prozrazuje držitelka titulu Nositel tradice, která v duchu svého ocenění předala své dovednosti i svým dvěma dcerám.

Pletení je pouhou třešinkou na dortu

„Je to možná překvapivé, ale příprava materiálu zabere mnohem více času než samotné pletení, v podstatě probíhá většinu roku. Pletení už je takovou třešinkou na dortu.

Orobinec, běžná vodní rostlina, vytváří typická hnědá květenství lidově zvaná doutníky. U nás rostou čtyři druhy orobinců, z nichž jeden patří k ohroženým.

Pro hrubší věci, jako jsou například rohože, se používá orobinec širokolistý, na jemnější pletení je nejvhodnější orobinec úzkolistý. Oba druhy rostou běžně u břehů našich rybníků.

Využívá se asi metr dlouhá část stonku rostoucí pod vodní hladinou – rostliny se mohou sklízet od listopadu do února, nejlépe, když je rybník vypuštěný a zmrzlý. Orobinec nažneme speciálním srpem na delší násadě, svážeme ho do otepí o průměru kolem 45 cm, které se pak na břehu rybníka nechají do jara proschnout.

Otepi pak odvezeme na sušicí stanoviště, kde posléze sluníčko a vítr zbaví surovinu veškeré vlhkosti. Přibližně v červnu jsou stvoly natolik vysušené, že se z nich dají oddělovat jednotlivé šupiny – podobně jako například z cibule.

Naloupaný orobinec se dále třídí podle délky a kvality:

K jemnějšímu pletení se používá nejkvalitnější střed stvolu.
Z hrubějšího odloupnutého materiálu se pletly stavební nebo zahradní rohože.
Zbylá vrchní tzv. škaredina se dříve používala na zátop, nebo se podestýlala hospodářským zvířatům, dnes je to odpad.

S tatínkem si část materiálu sklízíme a připravujeme sami, ale v poslední době si už očištěný a usušený materiál spíš kupuji od specializované firmy. Ale loupu ho, třídím a štípám sama.

Z jedné takto zpracované otýpky orobince lze vyrobit přibližně tři středně velké tašky.

Bohužel chemizace zemědělství v posledních desetiletích neblaze ovlivnila i kvalitu orobince. Splachy z polí zanášejí do rybníků chemická hnojiva a orobinec, který naroste mnohem rychleji a do větších rozměrů, je křehký a při pletení se láme,“ vysvětluje Iveta Dandová.

Základy jsou jen začátek

Pletení každého kusu začíná vždy u různě tvarovaného dna. Využívá se klasické tkalcovské techniky křížení osnovných a křížových měkkých a poddajných orobincových stvolů. Aby zůstávaly vláčné a nelámaly se, pletařka je dva dny předem i při práci průběžně zvlhčuje.

Dřevěná forma je nezbytná, protože orobinec – narozdíl od košíkářského proutí – při práci nedrží tak dobře tvar.

Vznikající základ dna upevňuje hřebíčky na dřevěnou formu, která má tvar budoucího výrobku.

Když je dno hotové, jeho osnovní a útkové stvoly pletařky posléze ohnou podle formy a vytvoří tak osnovu boků výrobku.

Boky mohou být plné: Pletařka oplétá osnovu dalšími prameny orobince.
Nebo jsou boky děrované: Osnovné pruty splétá pletařka v řadách, vzájemně je kříží, kroutí, nebo mezi ně vkládá palmovou pásku.

Foto Jana Staňková, Foto – Styl Ateliér a autor