Běžné kované věci jako kovové ploty, brány, krbové nářadí a podobně přestaly být hlavním zájmem Radomíra Bárty už před mnoha lety. Říká, že potřeboval dělat něco víc. Proto začal pracovat s nerezem a kombinovat s ním i další materiály: polodrahokamy, zlato, přírodní korál, dřevo a také sklo.

„Nejprve jsem to zkoušel se šperky a drobnějšími plastikami. Později už jsem se odvážil i na větší módní doplňky a plastiky. Z nerezu jsem začal dělat i výtvarně řešené součásti interiéru — například schodištní zábradlí. A zabrousil jsem i do nábytkového designu. Udělal jsem stůl, který má podstavec z nerezu a dřeva a třímetrovou elipsovitou desku z masivního skla. K tomu mi pak podle mého návrhu v Bystřici pod Hostýnem vyrobili dřevěné židle s bílými polstrovanými sedáky,“ vypráví padesátiletý umělecký řemeslník, který kromě vyučení nemá žádné další oficiální výtvarné školení.

„Když se něčemu delší dobu věnujete opravdu a naplno, natahujete ty potřebné věci do sebe, aniž byste to věděl a vlastně se tak stále učíte. To se týká jak výtvarného projevu, tak i řemesla,“ říká o své škole života.

Pro šejky i pro modelky

Svoje výtvory vystavoval nejen u nás ale i na zahraničních veletrzích. Zúčastnil se několika ročníků prestižního veletrhu umění a řemesel v Mnichově, vystavoval v Japonsku, letos se chystá i na další veletrhy do Monaka a do Paříže. Před dvěma lety Radomír Bárta vystavoval své plastiky také na veletrhu bytových doplňků a uměleckých předmětů Index v Dubaji. Dubajský šejk Mohammed bin Rashid al Maktoum se tehdy po smrti svého bratra ujal vlády a jako jeden ze svých vladařských počinů vyhlásil, že v Dubaji postaví centrum pro povznesení vzdělanosti arabského světa. Projekt vypracoval francouzský architekt Francois Faure, kterého vystavené Bártovy práce zaujaly natolik, že jejich autora pověřil, aby pro centrum vytvořil velké plastiky symbolizující různé obory lidské činnosti.

Před časem zkusil fušovat do řemesla dámským krejčím, když vytvořil několik kovových módních korzetů a pro jednu módní přehlídku dokonce kovovou podprsenku.

„Byla to moc hezká práce — i modelka. Dostal jsem sice přesné míry, ovšem stejně jsem pro jistotu ještě zašel do obchodu s dámským prádlem, abych měl něco pevného v ruce. Prodavačka se docela divila, když jsem chtěl plastové košíčky, dvojky béčka. Modelka byla s výsledkem velmi spokojená, nerezové díly měly samozřejmě uvnitř polstrování a dobře jí seděly. Když si tohle nerez prádélko zkusila jiná modelka, už se v tom tak pohodlně necítila.“

Jak vzniká plastika

„Ke každé větší věci nejdříve vyrobím jeden nebo i více modýlků. Osvědčilo se mi to víc než kresby nebo spousta náčrtků. Na modelu pak vyznačím obrysy dílů, ze kterých bude plastika sestavena, díly překreslím na papír, zvětším a vystřihnu papírové šablony, podle kterých pak vyříznu z nerezu originální díly. Ty vykovám do požadovaného tvaru a postupně z nich svařím celou plastiku. Sváry přebrousím, přeleštím a nakonec se věnuju povrchové úpravě.

Používám speciální brusku a frézku s různými nástavci, brusné papíry od nejhrubší zrnitosti až po nejjemnější, lešticí kotouče a pasty. Nerezový plech je velmi tvárný materiál a nabízí bohatou škálu povrchové úpravy – od takřka zrcadlového lesku až po matnou čerň. Povrch užitkových i designových věcí musí být příjemný nejen na pohled, ale i na omak. Jako když v dlani hladíte oválný valounek.

Nerezový plech tvaruji na dřevěném špalku kladivy s různým profilem čela − je to vlastně kovotepecká technika. Ale pracuji i s masivním nerezem. Uvažuji, že začnu pracovat i s dalšími ušlechtilými kovy – zajímavý je třeba titan, který je velmi lehký a přitom pevný, takže se můžu pustit do mnohem odvážnějších konstrukcí.

Klasiku neopouštím

Původní klasické železo Radomír Bárta samozřejmě neopouští. „Mám dvě dílny. Jednu na nerez v Tišnově, druhou na železo v klášteře Porta Coeli nedaleko Tišnova. Nástroje, kterými opracovávám železo, totiž nemůžu použít na nerez, protože částečky železa by se z nástroje dostaly do nerezu a po čase by se na jeho povrchu vytvořily rezavé skvrny. Výjimkou jsou velké nerezové masivní kusy, které předkovávám ve staré železné dílně ve velké výhni a na bucharu a které pak sestavuji v tišnovské dílně.“

S kombinací různých materiálů začal tišnovský kovář již u drobnějších šperků. „Zpočátku jsem šperky dělal z obyčejného železa, ale to se nehodí k polodrahokamům, které do šperků patří. Tak jsem začal pracovat s nerezem, který umožní vyniknout ušlechtilým nerostům.

„Dokončených nerezových soch a plastik mám několik desítek, spoustu dalších zatím nosím v hlavě. Na rozdíl od klasické kovařiny jde o věci, na kterých dělám až několik měsíců. Tomu odpovídají i jejich ceny, do kterých se promítá samozřejmě i cena ušlechtilého materiálu. Moje práce se prodávají v řádu desetitisíců až statisíců korun. Ale to moc neřeším, prodávám prostřednictvím agentury. Kovářskou profesi beru jako koníčka i práci zároveň — do dílny vlastně nejdu pracovat, ale bavit se. Jen občas mi zábavu znepříjemní hrozivě se blížící termín, kdy musím práci odevzdat. To pak musím opravdu máknout,“ uzavírá Radomír Bárta.

Foto Pavel Smékal a autor