obrázek z archivu ireceptar.cz

S Tatrou žehličkou na toulkách světem

František Valšuba z Řevnic u Prahy rád cestuje. Na výpravy za zážitky se vydává ve vozech Tatra s dvouválcovými motory, které v Kopřivnici vyráběli do konce roku 1931. Kvůli tvaru kapoty se jim říkalo Tatra žehlička.

„Můj táta měl sklenářství a jako služební auto si pořídil Tatru 12 vyrobenou v roce 1930,“ vypráví František Valšuba. „Maminka nechtěla, abych po něm převzal řemeslo, přestože mělo v rodině dlouhou tradici. Sklenařinu považovala (celkem oprávněně) za velkou dřinu.

Na průmyslovku jsem jako synek buržoazního vykořisťovatele nemohl pomýšlet, a tak jsem se vyučil v oboru jemný mechanik a optik. Jako výborný student jsem se po vyučení na průmyslovku nakonec dostal a během učení i studií a nakonec i jako zaměstnanec místního komunálu jsem tatínkovi pomáhal se zasklíváním oken v různých koutech republiky. Takže jsem se přece jen stal představitelem již šesté generace sklenářů Valšubů.

Při cestách s tatínkem za prací jsem zároveň uplatnil své znalosti jemné mechaniky, když bylo potřeba něco opravit či vyladit na autě a na motoru. Takže i mojí zásluhou naše tatřička najezdila kolem sedmi set tisíc kilometrů.

Osud mi později do cesty přivedl další automobily, které mám spojené s dětstvím a mládím.“

ZabriskieZabriskieAutor: Archiv ireceptar.cz

Prvním z nich byla Tatra 11 Phaeton, vyrobená v roce 1923 jako třetí kus série pro prezentaci kopřivnické firmy na autosalonech. Vlastnil ji kamarád, se kterým si František Valšuba vyměňoval zkušenosti s údržbou dvouválcové Tatry, ale který tragicky zemřel v roce 1972.

Dvouválcová koncepce

Třetí v pořadí pak byla unikátní Tatra 11 Roadster z roku 1924, která se z deseti vyrobených kusů zachovala jako jediná. Ta nakonec rozhodla, že se dědic rodinné sklenářské tradice stal sběratelem starých tatřiček.

„Zaměřil jsem se výhradně na vozy se vzduchem chlazenými motory s dvěma protilehlými válci (motor boxer), které se v různých modifikacích v Kopřivnici vyráběly pod označením T 11, 12 a 13. Představují vlastně první generaci tatrovek, u kterých se uplatnilo průkopnické technické řešení legendárního konstruktéra Hanse Ledwinky, které je dnes známo jako tatrovácká koncepce.

  • Vozy měly vzduchem chlazený dvouválcový motor.
  • Základem podvozku byla nosná tuhá roura, která sloužila jako torzně tuhý rám a spojovala převodovku s rozvodovkou pohánějící zadní kola.
  • Přední i zadní kola byla zavěšena na výkyvných polonápravách a byla nezávisle odpružena, což na tehdejších silnicích přinášelo cestujícím nebývalý jízdní komfort.

kyvná náprava - Tatrakyvná náprava - TatraAutor: Archiv ireceptar.cz

„Ne všechny tatrovky z jedenácti, které mám, jsou schopny vyjet na cesty – spočítal jsem si, že bych musel žít ještě 197 let, abych je uvedl do funkčního stavu,“ říká sběratel. Se svými vozy nasbíral spoustu cestovatelských zážitků, které by se vešly do několika knížek. Jedna z nich by například mohla být věnována třítýdenní veteránské jízdě po bývalém Sovětském svazu.

S tatřičkou na toulkách

„Jeli jsme v roce 1974. Z Prahy odstartovaly čtyři veteráni: moje T 11, dvě T 12 a sestavu doplňoval veterán Praga. Bylo to dost náročné, každý den se jelo prakticky od rozbřesku do soumraku, dvoučlenné posádky se samozřejmě střídaly. Trasa dlouhá asi 11 000 km vedla přes Polsko, Bělorusko a Rusko na Kavkaz, kde jsme projeli proslulou gruzínskou vojenskou cestu a zpět domů jsme se pak vrátili přes Ukrajinu.

Tatrovky obstály se ctí. Dvanáctka kolegy Míly Urbana neměla žádný defekt, mně se pouze u města Belgorod rozlomil hrnec výfuku, který mi zaletovali mosazí v nejbližším sovchozu. Druhé dvanáctce se v Kyjevě rozlomil klikový hřídel. Naštěstí Míla Urban s sebou vezl náhradní, který posádce za tři láhve gruziňáku zapůjčil,“ říká nadšený tatřičkář, který později se svým vozem podnikal spanilé jízdy po Evropě.

S kolegou z jízdy po východních zemích Mílou Urbanem se pak Františku Valšubovi podařilo v létě roku 1978 dojet až na Aljašku. „Jeli jsme tehdy ve čtyřech lidech ve dvou vozech. Míla Urban na Tatře 12, se kterou se vydal do USA již v roce 1976, ale bohužel mu jeho vůz kdesi v Tennesee zrušil kamion. Rozbitou tatru dovezl letecky domů (jeho zaměstnavatel, tehdejší Československé aerolinie, mu volnou letenku i s přepravou nákladu věnoval jako zaměstnanecký bonus) a zrekonstruoval – v jakých podmínkách, to by vydalo na samostatné pojednání. Míla se tedy svého snu nevzdal a jako parťáka pro další pokus si vybral mě.“

Tatra - vozový parkTatra - vozový parkAutor: Archiv ireceptar.cz

24 000 km bez poruchy

„Já jsem si na cestu důkladně připravil zmíněnou Tatru 11 Roadster – vůz jsem rozebral do posledního šroubku, všechny díly jsem prohlédl pod stereomikroskopem, který jsem si k tomu účelu pořídil, a všechno znovu sestavil. Nemohl jsem si dovolit cokoliv podcenit, co by mohlo na cestě způsobit Mílovi problém. Do New Yorku a zpátky do Evropy jsme se přeplavili lodí.

Cesta trvala 4 měsíce a na území Států, Kanady a Evropy jsme ujeli kolem 24 000 km bez vážnější poruchy. Pokud vím, jde asi o nejdelší nepřetržitou cestu, kterou dosud někdo s veteránem absolvoval,“ uvádí veteránista, který se se svým oblíbeným roadsterem T 11 dodnes účastní veteránských soutěží.

„Řídí manželka, já mám funkci navigátora a mechanika. Žen za volantem na soutěžích veteránů není tolik jako mužů, a tak máme větší naději na nějakou tu cenu,“ uzavírá s úsměvem František Valšuba.

Sběratel se podílí na projektu stavby replik kopřivnických speciálů, které se v roce 1925 proslavily na legendárním závodě Targa Florio na Sicílii.

Foto autor a archiv sběratele

Akční letáky