Existuje 8 druhů špirlic (Sarracenia) a nekonečné množství jejich kříženců. Křížení je totiž možné mezi všemi druhy i kříženci navzájem a rostliny tím neztrácejí plodnost. Z oddenku, který je obvykle v úrovni půdy, vyrůstají listy metamorfované ve speciální lapací orgány, tak zvané láčky. Ty jsou u většiny druhů vzpřímené kolmo k zemi (např. Sarracenia leucophylla, Sarracenia alata nebo Sarracenia flava), některé je mají polovzpřímené (Sarracenia purpurea) a jeden druh má pasti uložené vodorovně (Sarracenia psittacina). Největší druhy mohou mít láčky vysoké i přes metr.
Ač k tomu jejich vzhled svádí, víčko se nezavírá – past není schopna žádného aktivního pohybu. Víčko pasti slouží nanejvýš jako ochrana před deštěm a atraktant pro létající hmyz. Hmyz je vůní a zbarvením vlákán do pasti, odkud už nedokáže uniknout. U vzpřímených láček tomu kromě gravitace napomáhá i vnitřní povrch trubice, který voskovými šupinkami a protichůdnými chloupky znesnadňuje vyšplhání nahoru. Létající hmyz ve stísněných podmínkách nedokáže roztáhnout křídla a vzlétnout. Sarracenia psittacina, která má jako jediná pasti vodorovné, vsází zejména na protichůdné chloupky, jež dovolí pohyb dovnitř, ale znemožní jej v opačném směru.
Nemusíte je krmit, špirlice jsou skvělí lovci
Ne každá masožravka je dobrým lovcem. Špirlice, až na výjimky, však patří mezi ty nejlepší. Někteří pěstitelé dokonce ucpávají pasti vatou, aby se kořist v pastech nehromadila a nezahnívala. Hnijící kořist jednak zapáchá, jednak může pasti poškodit. Mezi nejúspěšnější lovce patří druhy s vysokými vzpřímenými pastmi (např. Sarracenia leucophylla a Sarracenia flava). V jejich pastech nalézáme nejrůznější létavý hmyz včetně vos, ale též mravence.
Když špirlice nemají v pastech kořist, nemusíme z toho být nesví. Rostliny kořist ke svému růstu nezbytně nepotřebují. Je to pro ně pouhé přilepšení a vystačí si i s živinami ze substrátu. V zimě, kdy je kořisti málo, obvykle pasti netvoří. Začnou je tvořit až na jaře po odkvetení, což má tu výhodu, že si nevychytají vlastní opylovače. Květy špirlic jsou velmi ozdobné, některé dokonce pronikavě voní.
Původní jsou v Americe, ale potkat je lze i u nás
Domovinou tohoto rodu masožravek je východní pobřeží Severní Ameriky. Panuje tam klima značně podobné tomu našemu, což ze špirlic dělá skvělé adepty na celoroční pěstování venku nebo v nevytápěném skleníku. Nejseverněji roste Sarracenia purpurea subsp. purpurea, která je díky tomu nejtolerantnější k silným mrazům. Chceme-li tento druh vidět v přírodě, nemusíme až do Ameriky. Zdomácněl totiž i v mnohých státech Evropy. Ve Švýcarsku má bohaté populace a dokonce i v našich mokřadech byl několikrát nalezen. Přestože se nejedná o invazní druh a našim biotopům by s největší pravděpodobností nikterak neškodil, obvykle tyto rostliny končí vyrýpnuté pěstiteli či laickými ochránci přírody.
Mrazuvzdorné jsou i ostatní druhy, avšak ty nejteplomilnější (např. Sarracenia psittacina) není dobré nechávat venku celoročně. Nejsilnější mrazy, které v Česku panují, by pro ně mohly být nebezpečné.
Pěstování je možné doma i na zahradě
Špirlice milují zimní pokles teploty. Dají se pěstovat i celoročně v bytě, ale negativně se to projeví na jejich vitalitě a dost možná vynechají jarní kvetení. Nejspokojenější budou, když zimní teploty poklesnou na zhruba 0-10 °C. Skvěle k tomu poslouží zimní zahrada nebo skleník. Nejmrazuvzdornější jsou pak skvělými rostlinami i pro osázení zahradního rašeliniště.
Potřebují kyselý rašelinný substrát bez přidaných živin. Nejjednodušší je smíchat čistou rašelinu s křemičitým pískem nebo perlitem v poměru cca 3:1 v prospěch rašeliny. Substrát udržujeme stále mokrý (květináč může trvale stát v podmisce s vodou). V zimě a brzy na jaře lze doporučit zmírnění zálivky – tím předejdeme hnilobám, které v těchto rizikovějších obdobích mohou rostliny ohrozit. Pěstujeme na plném slunci, avšak jsou schopné tolerovat i stinnější podmínky. Špirlice patří mezi vděčné rostliny i pro úplného začátečníka.