obrázek z archivu ireceptar.cz

Švec z Podluží boty šije i vyšívá

Marek Tureček ve své dílně v Lanžhotu vyrábí mužskou a ženskou krojovou obuv. Řemeslu se vyučil u svého dědečka Františka Turečka a je tak již čtvrtý v pořadí, kdo pokračuje v rodinné tradici.

V etnograficky bohatém kraji moravského Slovácka lidé nosili lidové kroje a tedy i krojové obutí na všední i sváteční den ještě v polovině minulého století. Poté však rukodělná výroba obecně upadala — ať už kvůli konkurenční průmyslové výrobě, či vinou rušení soukromých živností. 

V malé míře řemesla přežívala jen díky zakázkám pro Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Snad i proto v rodinné tradici Turečků nastala mezera — ani jeden ze synů Františka Turečka se ševcovině nevyučil.

Štafetu převzal až jeho vnuk Marek, který se u dědy začal učit řemeslu hned po základní škole. Šikovný švec dnes nemá o zakázky nouzi.

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Čtyří páry bot týdně

„Když jsme ještě pracovali s dědečkem, který už bohužel zemřel, bylo mu osmdesát let, dělali jsme průměrně šest až sedm párů bot týdně. Děda měl na starosti svršky bot, já jsem dělal spodky,“ říká Marek Tureček.

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Kromě základů ševcovského řemesla se Marek Tureček od dědy Františka naučil i různé etnografické odlišnosti charakteristické pro jednotlivé oblasti. Často se od sebe liší obuv jednotlivých vesnic: Boty mají jinou konstrukci, střih, vypracování nebo výšivku. Když si švec není jistý, sežene si předlohu, ofotí si ji nebo překreslí, a boty podle ní ušije.

„Teď když jsem sám, zvládnu za týden tak čtyři páry bot. Podle náročnosti mi jeden pár zabere asi dvanáct až čtrnáct hodin práce. Vedle toho krojové boty také opravuji.

Zakázky mám hlavně z jižní Moravy — okolí Strání, Kyjova až po Brno. Zájem je opravdu velký, některé zájemce už ani nestačím uspokojit,“ prozrazuje Marek Tureček.

Spodek, svršek, flok... 

Základním materiálem na svršek krojových bot jsou různě povrchově upravené (např. lakované) hovězí kůže nebo jemná kozinka.

Na podrážky, podpatky a výztuže se používá hovězí nebo vepřový krupon. Kůže se musí uchovávat vláčná, předtím, než se s ní pracuje, se vlhčí.

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Švec nejdříve odebere zákazníkovi míry. Zajímá ho:

  • délka chodidla,
  • šířka přes prsty,
  • obvod nártu,
  • obvod přes patu,
  • šířka lýtka.

Míry přenese na kůži a podle nich z ní vyřízne díly. Z nich sešije svršek s holení, kterou zdobí výšivkou. Sešité holeně se obracejí naruby, aby šev byl schovaný, nárt se podloží podšívkou.

Pevné holeně mužských krojových bot švec vyztuží další vrstvou kůže, kterou zevnitř lepí ševcovským popem. Vytvarovanou holeň vyztuží rámem a nechá zaschnout.

Poté se švec pustí do spodku boty. Kopyto zespoda osadí koženou stélkou a okrojí ji podle okrajů kopyta.

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Okraje svršku se přetáhnou přes stélku na kopytu a připevní se k ní hřebíky a pak ručně přišijí ševcovskou dratví.

Na spodek boty se pak dřevěnými floky připevní takzvané půdování, což je jakýsi obvodový rám a k tomuto rámu se poté opět floky připevní podrážka.

Nakonec se k podrážce připevní podpatek. Ten bývá složený z několika vrstev kruponu, které se seříznou a orašplují do konečného tvaru. Podpatky se lakují, u některých typů obuvi také opatří podkůvkou.

Krabování a jiné zdobení

Kromě barevné výšivky se bota zdobí vbíjenými plíšky nebo střapci. Jednou z ozdob typických pro jihomoravskou krojovanou obuv je varhánkování (krabování) holení.

„V některých případech tuto práci zadávám specialistům. Například varhánkování typické pro oblast kolem Kyjova zadávám jedné paní z Mistřína. Varhánkování typické pro Podluží si však dělám sám.

Kozinku musím předem namočit v kostním klihu a poté ve vodě. Takto připravený materiál pak skládám a vložím do speciálního rámu, kde nechám holinku uschnout,“ vysvětluje mladý dědic rodinného řemesla. 

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Nástroje, které švec používá 

Potěh, širší popruh, kterým si švec sedící na verpánku přidržuje rozdělanou botu na klíně.

Kopyto, dřevěná forma, na které se vytváří bota. Kopyta mají nejrůznější rozměry, švec vybírá kopyto, které odpovídá rozměrům nohy zákazníka.

Knejp — ševcovský nůž, kterým se vykrajuje kůže.

Floky, drobné dřevěné klínky (hřebíčky), kterými se spojuje kůže. Na rozdíl od kovových hřebíčků v kůži lépe drží a nekorodují.

Bodce, slouží k děrování kůže pro floky

Ševcovské kladívko, do kůže se jím vbíjejí bodce a poté floky.

Ševcovské šídlo, je užší než bodec a používá se při ručním šití dratví.

Odjímák, ostrý nůž (knejp) na přesné odříznutí kůže

Kleště, švec je používá například na přetahování svršku přes stélku na kopytě.

Rašple a hladítka, slouží ke konečnému tvarování a povrchové úpravě kůže.

Štupr, ševcovská jehla.

Švec při práci používá silné ševcovské nitě — dratve, jejichž konce třepí kartáčkem a zpevňuje smolou, aby se dratev lépe vsunula do štupru.

Dratev také protahuje včelím voskem, aby lépe procházela kůží.

Švec používá rovněž velké krejčovské nůžky na stříhání jemnější kůže či štětec na natírání podpatků a boků podrážek.

Foto autor

Akční letáky