Vlastimil Harapes se svým domácím mazlíčkem.

Vlastimil Harapes, sběratel žehliček

„Náhodu beru jako příležitost, která se mi naskytne a já ji okamžitě chňapnu za pačesy,“ míní tanečník a herec Vlastimil Harapes. A dokázal to i v jiných situacích než jen v těch, jež přinášejí obory umělecké.

Vlastimil Harapes je totiž všímavý. Když kdysi šel kolem odložených zbytečností při železné neděli, spatřil na hromadě šrotu dvě staré žehličky. Velké, na dřevěné uhlí. Prý mu připadaly jako dvě opuštěné loďky, proto si je vzal domů. Při příští železné neděli už hledal cíleně.

Doma si žehličky kladl na schody pro potěchu svou i svých přátel. Brzy mu je lidé sami přinášeli. Starožitnou žehličku dostal v Itálii jako dárek, skvostnou objevil v Káhiře na blešáku. Má i žehličky mosazné, z Londýna k němu doputovala žehlička niklová. Stal se prostě jejich sběratelem. A dokonce, když muzeum v Zábřehu svého času uspořádalo výstavu Staletí promítnutá do žehliček, mnoho exponátů na ni mohl zapůjčit právě Vlastimil Harapes.

Vlastimil Harapes vedle části své sbírky starých žehliček.Vlastimil Harapes vedle části své sbírky starých žehliček.Autor: Archiv ireceptar.cz

Trocha historie

První skutečná žehlička v dnešním slova smyslu se objevila v Číně někdy kolem roku 200 před naším letopočtem. Vlastně to byla hlubší pánvička s dřevěnou rukojetí a rovnou spodní plochou, vyhřívanou žhavým dřevěným uhlím a horkým pískem. Dochované exempláře mají většinou bohaté zdobení a jsou z bronzu.

Historie dokládá, že na začátku našeho letopočtu používali Vikingové takzvaná hladítka, která byla buď skleněná, nebo kostěná.

V šestnáctém století se začínaly používat na uhlazování látek mandlovací válečky.

První žehličky tak, jak si je představujeme dnes, se objevily také v šestnáctém století. Byly to kovářské výrobky z těžkého železa, které se ohřívaly na otevřeném ohni. Žehlička se musela před použitím utřít, aby neušpinila prádlo. Vážila až osm kilogramů!

Tvary i velikosti žehliček se časem různily, až se nakonec ujal lodičkový tvar, hlavně proto, že špičkou žehličky se dá zajíždět i do záhybů.

Stará žehlička na dřevěné uhlí.Stará žehlička na dřevěné uhlí.Autor: Archiv ireceptar.cz

Na zmíněnou výstavu pan Harapes zapůjčil různé druhy žehliček vkládaných do ohně, žehličky na dřevěné uhlí, žehličky s odnímatelnou dřevěnou rukojetí, s kovovým jádrem i vynález dvacátého století — žehličky fungující na principu lihových vařičů. Existují i dobové žehličky na plyn a petrolej.

Harmonie života

Karel Čapek v jednom ze svých půvabných fejetonů napsal: „Jsou dva druhy lidí: Jedni, kteří všechny rozbité, nepotřebné nebo už použité věci z domu vyhazují, a druzí, kteří je někam uloží buď pro strejce Příhodu, nebo proto, že by se někdy k něčemu mohly hodit, ale nejspíše z jisté sentimentality a lítosti. Je jim totiž líto vyobcovat cokoliv z okruhu věcí existujících a jaksi žijících a uvrci to do hrobu smetiště nebo popelářova vozu; a proto ukládají tyto invalidní věci do milosrdného šera zásuvek, půdy a všemožných koutů, kde se pomalu hromadí…“

Vlastimil Harapes se svým domácím mazlíčkem.Vlastimil Harapes se svým domácím mazlíčkem.Autor: Archiv ireceptar.cz

Vlastimil Harapes patří k té druhé skupině. Sbírá také půvabné čtvrtlitrové bucláky, venkovské, ručně malované. Dále skleněná těžítka. Zdají se mu hezká, protože kvítka v nich zalitá jsou jakoby zakletá.

Také vlastní pěknou řádku hodinek. Zlatých, stříbrných, náramkových, kapesních, jež povětšinou zdědil.

Foto Kateřina Halašková

Akční letáky