obrázek z archivu ireceptar.cz

Jak bubnují cikády? Seznamte se s nejhlučnějšími bubenicemi na světě

Jejich cvrkot patří k dovolené v teplých krajích. Malí, ale neskutečně hluční tvorové dávají letním nocím tu pravou atmosféru. Než však vylezou koncertovat, žijí mnoho let tajně pod zemí…

Mnohé cikády jsou poměrně velké, měří až 6 cm, ovšem hluk, který vytvářejí, je v poměru k jejich tělům udivující. Ani hlas cikád dlouhých sotva pár milimetrů nepřeslechneme.

Nejhlučnější bicí souprava

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Silný, občas téměř ohlušující zvuk vydávají pouze samci cikád. Na prvním článku zadečku mají pro své koncerty dvě speciální zvukotvorná zařízení vzdáleně podobná bubnu. Podstatou nejúčinnějšího hudebního nástroje v hmyzí říši je ozvučná destička, na niž se upíná vazivová membrána a speciální, velmi výkonný sval. Ten dovede mírně vyklenutou pružnou membránu, zvanou tymbál, rozkmitat tak, že vibruje rychlostí až 500 kmitů za sekundu; jeden nervový impuls postačí až na 12 stahů svalu, proto může být tak rychlý (na podobném principu dovedou čmeláci rychle kmitat křídly).

Cikády umějí tymbál různě napínat, čímž mění tón. Pověstnou hlasitost umocňují ozvučné destičky a vzdušné vaky, které mnohdy vyplňují celý zadeček samečků. Zvuky mohou dosáhnout až 120 decibelů a můžeme je slyšet na vzdálenost stovek metrů. Najít původce však není snadné, cikády jsou na kůře kmenů a větví stromů dokonale maskované. Některé druhy cvrčí spíše přes den, jiné večer i v noci.

Vytrvalým cvrčením lákají samečci samičky. Mají však v repertoáru i řadu jiných projevů, kterými mohou vyjadřovat momentální rozpoložení nebo reagovat na rozmanité události. Každý druh cikád má hlas jiný a liší se především rytmem – samečci tak nesvedou samičky cizího druhu.

Dlouhý život v podzemí

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Samičky kladou podlouhlá vajíčka dlouhým, na konci zubatým kladélkem do tenkých větví keřů či silnějších stonků bylin. Cikádí rekordmanky jich nakladou i tisíc. Larvy se však na místech, kde se vylíhly, neživí. Tunýlkem po matčině kladélku vypadnou na zem, zahrabou se pod rostlinu často až do půlmetrové hloubky a hledají její kořeny – a na těch pak sají. V podzemí si budují prostorné komůrky a přebývají v nich i několik let: středozemní druhy obvykle čtyři roky, larvy severoamerické cikády sedmnáctileté skutečně celých 17 let. Teprve před posledním larválním svlékáním se larvy vyhrabou vzhůru, vylezou na keř či strom nad zemí a promění se v dospělce. V zemi po nich zůstanou znatelné otvory a na ků§ře stromu svlečka.

Cikády za humny

Cikáda viničná (Tibicen haematodes) se může velmi vzácně vyskytnout i u nás, a to na slunných stráních a ve vinicích jižní Moravy, kde pronikavě cvrčí, jako by někdo brousil na brusce (tropické cikády mohou připomínat i cirkulárku). Cikáda obecná (Lyristes plebejus), kterou nejčastěji slyšíme při dovolené ve Středomoří, se vyskytuje také na Slovensku a velmi výjimečně může zavítat i do našich končin.