Paphiopedilum hirsutissimum
Zdroj: Romana Rybková

Okouzlující orchidej pantoflíček: Jakou vybrat a jak ji pěstovat?

Málokteré rostliny vyvolávají takový zájem jako střevíčkové orchideje rodu Paphiopedilum. Neobvyklý vzhled květům dodává vakovitý pysk, který připomíná pantoflíček.

Ačkoliv kouzlu těchto orchidejí podléhá velmi mnoho lidí, pěstování původních druhů není jednoduché. Šlechtitelé však vytvořili velké množství hybridů a kultivarů, z nichž mnohé patří k velmi odolným rostlinám a vydrží mnohem více než rostliny z přírody. Jsou běžně dostupné v květinářstvích nebo zahradnických supermarketech, snadno vykvétají a snáší bytové podmínky a drobné pěstitelské přehmaty většinou bez fatálních následků. Bývají téměř vždy teplomilné a spíše stínomilné, vhodným substrátem je směs hrubé borové kůry, hrubého perlitu, suchého rašeliníku, přidat lze i dřevěné uhlí, strouhaný pěnový polystyren, pemzovou drť a vermikulit. Dospělé a dobře prokořeněné rostliny je nutné přesadit každým rokem zjara, před růstem nových kořenů.

Paphiopedilum callosumPaphiopedilum callosumAutor: IZZ HAZEL / Shutterstock.com

K nejodolnějším, a proto i nejčastěji pěstovaným druhům patří Paphiopedilum callosum, jehož obrovský areál zahrnuje Thajsko, Kambodžu, Laos a Vietnam. Roste v hlubokém stínu lesního podrostu i na severně orientovaných skalách v nadmořské výšce od 300 do 2000 metrů. Je vhodný pro začínající pěstitele tohoto rodu, protože snáší celoroční vlhkost. Podobně odolný je Paphiopedilum insigne, rozšířený v severní Indii, Bangladéši a Nepálu, kde roste též do výšky 2000 metrů nebo Paphiopedilum hirsutissimum rostoucí od severovýchodní Indie přes Myanmar, Thajsko, Laos do Vietnamu a patrně až do jižní Číny v horách mezi 1200 až 1800 metry nadmořské výšky.

Na šikmé ploše

Většina druhů rodu Paphiopedilum obývá nižší polohy pahorkatin mezi 500 až 1000 m n. m., některé jsou však výhradně nížinné a jiné naopak osidlují stanoviště v nadmořské výšce 2000-2500 m. 

Jsou to nejčastěji zemní orchideje, ale mnohé (zvláště sekce Brachypetalum) rostou i na skalách, zvláště na vápnitém tufu. Nemálo střevíčkovců, hlavně horských, roste i epifyticky na silnějších vodorovných větvích stromů nebo na vývratech a pařezech. Zajímavý je fakt, společný prakticky všem druhům, že v původním prostředí téměř vždy rostou ve svahu, často velmi prudkém. Běžným stanovištěm jsou i kolmé skalní stěny, kde se tyto orchideje uchycují ve spárách vyplněných spadanými listy a další organickou hmotou nebo v polštářích mechu. Kapradinové a mechové porosty na silných, víceméně vodorovných větvích vyžadují i epifytně rostoucí druhy. Typy stanovišť vypovídají o citlivosti kořenového systému, který nesnese stojatou vodu a přemáčení. Je totiž velký rozdíl mezi nehybnou vlhkostí půdy, která působí hnilobně, a protékající dešťovou vodou, které může být i velké množství, ale je značně prokysličena a umožňuje kořenům dýchat.

Pestrý svět pantoflíčků

Celkem bylo popsáno téměř 420 druhů, z nichž je však platných jen necelých devadesát. Všechny rostou v tropické a subtropické Asii a na pacifických ostrovech. Na západě začíná areál rodu v Indii a ve východní části Himálaje, severně probíhá jihem Číny a přes Vietnam, Malajsii, Filipíny a Sundy se táhne na Novou Guineu a Šalamounovy ostrovy. Vyznat se v rodu Paphiopedilum není jednoduché. Pro lepší určování jednotlivých druhů a celkovou přehlednost byl rozčleněn do šesti podrodů (Parvisepalum, Brachypetalum, Polyantha, Paphiopedilum, Sigmatopetalum a Cochlopetalum), které se dále dělí do sekcí.

Rod Paphiopedilum jsou orchideje bez pahlíz, s krátkým oddenkem, z něhož v přízemním dvouřadém vějíři vyrůstají jazykovité, pevné, zelené nebo mramorováním zdobené listy. Rub listu je u druhů ze sekcí Paphiopedilum a Corylopedilum jednobarevně zelený, naopak taxony sekcí Brachypetalum a Parvisepalum mají na světlejším podkladě tmavě zbarvenou žilnatinu a jsou příčně skvrnité. Velmi zhruba lze říci, že zelenolisté druhy jsou chladnomilnější, zatímco pestrolisté střevíčníky vyžadují podstatně vyšší teploty.

Ze středu listového vějíře vyrůstá přímý stvol nesoucí jeden nebo více současně otevřených květů. Charakteristická je stavba květu: pysk vytváří vakovitý „pantoflíček“a vnější postranní okvětní lístky srůstají do útvaru zvaného synsepalum. Na rozdíl od ostatních orchidejí není pyl slepený do tuhých brylek, ale je mazlavý, blizna je plochá a má terčovitý tvar.

Paphiopedilum lowiiPaphiopedilum lowiiAutor: Romana Rybková

K nejznámějším epifytně rostoucím druhům patří Paphiopedilum lowii z Malajsie, Bornea, Sumatry a Sulawesi, kde se vyskytuje v primárních lesích od 200 do 1700 metrů nad mořem. Paphiopedilum villosum roste epifytně na stromech a na kmenech stromových kapradin v horském lese od 1100 do 2100 metrů v obrovském areálu od Ássámu přes Myanmar, Thajsko, Laos, Vietnam do jižní Číny, stejný výskyt má i Paphiopedilum parishii. Na stromech je možné spatřit mnoho dalších druhů, i když některé jen výjimečně, například běžně pěstované Paphiopedilum micranthum, jehož obvyklým stanovištěm jsou spíše skalnaté svahy. Do nejvyšších nadmořských výšek vystupuje patrně drobný druh Paphiopedilum volonteanum ze státu Sabah v malajské části Bornea, u kterého se udávají nálezy až ve 2600 metrech nad mořem.

K nejkrásnějším druhům patří mohutný bornejský druh Paphiopedilum rothschildianum rostoucí ve specifických podmínkách roklí podél potoků ve výšce 500-1800 metrů nad mořem, kde bývá teplotní rozdíl mezi dnem a nocí až 15 ˚C. Působivý je i drobný druh Paphiopedilum armeniacum s unikátním žlutým květem. Roste ve vápencových horách západního Yunnanu ve vysokých nadmořských výškách kolem 2000 metrů, kde zimní teploty klesají až pod nulu a od listopadu do časného jara bývá suché období s minimem srážek. A jako opravdu krásný druh je nutné zmínit i sněhobílé Paphiopedilum niveum z Myanmaru, Thajska, Malajsie a Bornea, rostoucí na kolmých vápencových útesech 10-60 metrů nad mořem.

Paphiopedilum rotschildianumPaphiopedilum rotschildianumAutor: Romana Rybková

Specifické klima

Rozdíly mezi stanovišti jednotlivých druhů jsou v nadmořských výškách, ročním průběhu teplot a srážek i ve stínomilnosti. Obecně lze říci, že kontinentální druhy z monzunových oblastí Indie, Myanmaru, Thajska, jižní Číny a Vietnamu mívají zimní periodu sucha, zatímco druhy z Bornea a některých dalších ostrovů mají rovnoměrněji rozložené srážky i teploty během roku. Není to však pravidlem a některé oblasti mají specifické klima, kdy například neprší několik měsíců, ale časté mlhy v horách nebo vlhký vzduch od moře biotop zásobují vláhou dostatečně.

Velmi se mohou lišit i světelné podmínky stanovišť. Většina druhů je spíše stínomilných a rostou v lesním podrostu nebo na severních stěnách skal, kam sluneční paprsky nemohou. Extrémy ve stínomilnosti tvoří například Paphiopedilum randsii či Paphiopedilum philippinense s kožovitými, tlustými zelenými listy. Protikladem je Paphiopedilum lowii var. richardianum rostoucí v horách ostrova Sulawesi, jehož stanovištěm jsou vlhké horské louky ve výšce 1100-1200 metrů na plném slunci, anebo zástupci již jmenované sekce Brachypetalum, které najdeme například na rozpálených vápencových mogotech při pobřeží jižního Thajska.

Hon na orchideje

K prvním známým druhům patří severoindický Paphiopedilum insigne, popsaný v roce 1821 jako Cypripedium insigne a Paphiopedilumjavanicum. Neznámé novinky byly v bohaté části světa vždy velmi drahé a ceněné rostliny, pro které se vyplatilo překupníkům vydat se i do vzdálených a špatně dostupných končin, takže mnohé druhy s malým areálem se stávaly ohroženými vzápětí po zveřejnění objevu. Příkladem může být nádherný vietnamský druh Paphiopedilum delenatii. Do Evropy poprvé růžově kvetoucí Paphiopedilum přivezl jakýsi francouzský armádní úředník při návratu domů roku 1913 z neznámé lokality severního Vietnamu. Rostlina se dostala do pařížské zahradnické firmy Delenat, kde patrně zašla. Vzbudila však zájem, a když byly podobné rostliny nalezeny téměř o 10 let později u jihovietnamského města Nha Trang, majitel školek si je ihned opatřil a v roce 1924 byla první kvetoucí rostlina popsána na jeho počest Paphiopedilum delenatii. Lokalita však byla poměrně rychle vysbírána a okolí Nha Trang postupně odlesněno a zničeno nejprve zemědělsky a poté i válkou.

Druh byl již považován za v přírodě vyhynulý. Teprve v roce 1992 byla nalezena další lokalita v horském průsmyku Hon Giao, asi 80 km od původních nalezišť. Místní komunita však zároveň objevila nový zdroj příjmu – sběr a prodej orchidejí pro překupníky na Taiwan, do Japonska a USA. Bohužel je známo, že jen v roce 1995 na poměrně malém území nasbírala a prodala více než 6 tun orchidejí, za které inkasovala směšnou cenu 1-3 US $ za kilogram. Dnes jen několik botaniků ví, kde existuje ještě další, obtížně dostupná lokalita, ale přesnou polohu úzkostlivě tají a nezveřejňují ani ve vědecké literatuře.

Akční letáky