Ať již jde o nekompromisní odmítnutí transplantovaných orgánů nebo nejrůznější autoimunitní onemocnění, při nichž imunitní buňky vyrážejí do boje na život a na smrt s vlastními tkáněmi a orgány. Imunita je tak trochu záhada, do jejíchž tajů vědci stále ještě pronikají.

Imunitní systém je nezbytný předpoklad přežití. Bez něho by byla naše těla otevřená útokům bakterií, virů, parazitů a dalších ohrožujících faktorů. Je to on, který nás udržuje zdravé, zatímco procházíme mořem patogenů. Tahle obrovská síť buněk a tkání je za optimálních podmínek neustále ve střehu a jakmile je spatřen nepřítel, jako by zazněl signál ke komplexnímu útoku.

Imunitní systém každého člověka je jiný, jisté je, že všechny živé bytosti podléhají napadání ze strany původců onemocnění. Dokonce i bakterie, tak malé, že se jich vejde milion na špendlíkovou hlavičku, mají svůj specifický systém na obranu proti infekci viry. A ochrana se postupně stává tím složitější, čím složitější se stávají organismy.

Imunitou i proti hubnutí

Imunita hraje roli při všech nemocech a poraněních. „I když si třeba jen zlomíte nohu, srůst zlomeniny a její zahojení je závislé na dobré funkci imunitních mechanismů,“ říká prof. MUDr. Jiřina Bartůňková, DrSc., z Ústavu imunologie 2. LF UK a FN Motol.

O stoupajícím vlivu imunologie v kontextu celé medicíny hovoří i MUDr. Radek Klubal z Medicínského centra Praha: „Imunologie dnes hraje zásadní roli. Z původně víceméně experimentálního odvětví se stala jedním z nejvytíženějších. Zasahuje do všech oborů, je nezastupitelná i při diagnostice. Imunitní systém v našem těle je totiž úplně všude. Kdekoliv imunita chybí, to místo je zranitelné – buď ho napadne infekce, nebo na něm vyroste nádor. Nemocí tak přibývá věkem, protože imunitní systém věkem slábne. Proto přibývá i nádorů.“

Stále více se ukazuje, že imunitní systém má vliv i tam, kde by jeho význam očekával jen málokdo. Nedávný výzkum, na němž se podílely týmy irských, amerických a kanadských vědců ukazuje, že imunita by mohla zodpovídat až za 40 procent schopností našeho těla regulovat váhu.

Profesor endokrinologie Donald O’Shea z dublinské univerzity ve své zprávě uvádí: „Víme, že v momentě, kdy člověk získá vyšší hmotnost, bývá obtížné ji opět zredukovat. Je příliš jednoduché říci: jezte méně a více se pohybujte. Ono to takhle moc nefunguje. Tělo totiž mívá silnou obrannou reakci proti ztrátě hmotnosti. My dnes už víme, že značnou roli při tom hraje imunitní systém.“

Zdá se to logické. V povědomí většiny lidí je imunitní systém především něco, co chrání jedince před infekcí a nemocemi. Ale to není vše. „Z hlediska evoluce může být náhlá nebo rychlá ztráta hmotnosti ještě bezprostřednější hrozbou pro přežití než onemocnění,“ míní profesor O’Shea. „Imunitní odezva je v tomto případě přirozená. Nyní už víme, proč se lidem nedaří hubnout i vzdor důsledné kontrole přijímaných kalorií…“

Jako příklad uvádí kauzu jednoho ze svých pacientů – fitness instruktora Brendana Quinna. K obezitě se propracoval, jak později lékaři zjistili, v důsledku imunitní poruchy. Z původních 76 kg přibral během tří a půl roku na 120 kg. Frekvenci svého cvičení ještě více zvýšil, držel velmi přísnou dietu. Nic. Pomohla až imunoterapie. Během prvních pěti týdnů léčby zhubnul 12 kg, za dalších pět měsíců více než 20 kg.

Graham Love, výkonný ředitel Zdravotnické vědecké rady, která na výzkumu participovala, prohlásil: „Jde o velmi významný průlom v chápání obezity, která patří ke globálním zdravotním problémům současnosti.“ Celý výzkum lze najít na stránkách odborného magazínu Cell Metabolism.

Více než genetika

Jisté je, že imunitu, tedy „odolnost“ vůči chorobě má každý člověk jinou, což zjistili lidé už v dávné minulosti. Již v období peloponéských válek počítali s tím, že ten, kdo přežil mor, je schopný pečovat o nemocné, aniž by se musel obávat opětovné nákazy.

V 15. století, dlouho předtím, než svět znal vakcinaci, doporučovali lékaři lidem vdechovat suché strupy pravých neštovic, případně vkládat je do malých řezů v kůži, ve snaze předcházet smrtící nákaze. O více než dvě stovky let později přišel britský venkovský lékař Edward Jenner se zkušeností, že lidé, pracující s dobytkem a mlékem krav nakažených kravskými neštovicemi, neonemocní neštovicemi pravými.

V zájmu svých tezí přišel s odvážným pokusem: osmiletého chlapce naočkoval kapalinou, kterou obsahovaly vřídky neštovic u krav. Poté ho infikoval neštovicemi pravými. Jeho slova se potvrdila: hoch neonemocněl.

Než věda vyvinula skutečný odborný systém vakcinace a dospěla k současnému zmapování lidské imunity, specifikaci fagocytů, T i B lymfocytů, složitých zákonitostí autoimunity či imunodeficience, uplynula další století. Dnes už o imunitě mnohé víme, i když stále ne vše.

Před časem provedený výzkum Stanfordské univerzity, provedený s 210 zdravými dvojčaty ve věku 8 až 82 let, například naznačuje, že genetika nemusí být to, co je pro imunitu určující.

V jedné z nejkomplexnějších analýz imunitní funkce, která byla dosud provedena, vědci analyzovali vzorky krve těchto dvojčat. Měřili populace imunitních buněk a další celkem 204 parametry – před a poté, co účastníci dostali chřipku. Rozdíly ve třech čtvrtinách těchto parametrů závisely méně na genetice než na faktorech prostředí, jako je strava či dříve prodělané infekce. Genetika neměla dokonce téměř žádný vliv ani na to, jak dobře jednotlivci reagovali na vakcínu proti chřipce.

Ze závěru výzkumu tak vyplývá, že životní návyky a zkušenosti mohou mít na obranyschopnost našeho těla větší vliv, než samotná DNA předávaná našimi rodiči.

Strava je základ

Totéž by šlo dost možná aplikovat i na imunitní poruchy. I ty mohou být jak vrozené, tak získané, přičemž i v tomto případě bývá druhý případ častější. „Vrozené poruchy jsou spíš vzácné,“ potvrzuje i MUDr. Klubal. „To se týká zejména poruch ve smyslu minus, tj. imunodeficience, projevující se hlavně sníženou obranyschopností vůči infekcím. K poruchám z,nadměrné‘ imunity, kam patří alergické a autoimunitní choroby, mají jedinci vždy určitý dědičný sklon, ale teprve na vnějších podmínkách záleží, kdy, jak a zda vůbec se během života projeví. Poruchy z,nadměrné‘, přestřelující imunity jsou přitom rozhodně častější než poruchy z imunity snížené.“

Podle lékaře je imunitní systém všudypřítomný, takže jeho poruchy mohou vést k poškození kterékoli tkáně nebo orgánu – od mozku přes zažívací a dýchací trakt, kůži až třeba i k reprodukčním orgánům. „Mediky učíme, že ať si vyberou jakýkoli obor, poruchám imunity se u svých pacientů nevyhnou,“ dodává. Stejně jako mnozí další odborníci i on připouští, že značný vliv na fungování imunity mají vnější podmínky.

„Správné vyvážené složení stravy s dostatkem všech živin, stopových prvků a vitaminů je základem pro fungování celého organismu, tedy i imunitního systému. Životní prostředí také ovlivňuje celý organismus včetně imunitního systému. Třeba kouření, a to i pasivní, přispívá k onemocnění astmatem u dětí,“ tvrdí již zmíněná MUDr. Jiřina Bartůňková, DrSc., z Ústavu imunologie.