Společně s Letnicemi jsou Velikonoce jediným pohyblivým svátkem, jejich načasování určuje církevní kalendář podle prvního úplňku po jarní rovnodennosti. Po Vánocích jsou velikonoce nejoblíbenějšími svátky, v případě křesťanů jsou však také nejvýznamnější. Připomínají si ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Začíná se půstem
Přípravy zahajují již čtyřicet dní předem, kdy začíná jakási vnitřní očista a s tím související půst. „Bylo zakázáno konzumovat suroviny od teplokrevných zvířat, tedy maso a živočišné tuky, dále pivo a víno. Nejpřísnější půst zahrnoval úplné, šestitýdenní hladovění, ale obvykle se dodržovala praxe jednoho prostého jídla denně,“ říká odbornice na tradice Alena Gajdušková. Vše vrcholí Pašijovým týdnem, tedy posledními Ježíšovými dny na tomto světě. Ten začíná Květnou nedělí a končí Velikonočním pondělím.
Zatímco dnes slavíme hlavně v ono pondělí, pro křesťany je největším svátkem Velikonoční neděle neboli Boží hod velikonoční, kdy si připomínají Zmrtvýchvstání. Slovo „hod“ původně znamenalo „čas vhodný k oslavě“. Oslavou vzkříšení křesťané vstupují do padesátidenního velikonočního období, které končí Letnicemi. Právě Velikonoce jsou důkazem toho, že i když v minulosti nebylo mnoho prostoru pro oslavy, protože život měl svůj pevný řád, uměli si naši předci slavnostních dnů užít do posledního doušku. Na venkově se to místy udrželo dodnes. Často se do oslav a udržování tradice zapojuje celá ves.
Velikonoční hostina - jehněčí pečeně.
Co hrdlo ráčí
A jak se slavilo? Hlavně se hodovalo. Konečně se opět mohlo jíst maso, a tak na stole bývala hojnost pokrmů, které si lidé po dlouhé době odříkání rádi dopřáli. Hodování předcházela ranní očista, kdy se každý člen domácnosti omyl pod tekoucí vodou. Následovalo posvěcení pokrmů v kostele. Hospodyně přinesla na mši vajíčka, mazance, pečeného beránka, chléb či víno, kněz je požehnal a rodina následně doma obřadně snědla.
„Na slavnostní stůl patřila jehněčí nebo kůzlečí pečínka. Hospodáři odpoledne obcházeli pole, na okraj každého zapichovali tři křížky z proutků kočiček. To proto, aby pole byla chráněná proti krupobití. Na Boží hod se nesměla stlát postel ani zametat, mýt nádobí, šít nebo čistit boty. Ve stájích se nekydal hnůj, byl to den odpočinku,“ zmiňuje Alena Gajdušková tradice vážící se k Božímu hodu velikonočnímu. Ty dnes asi málokdo dodržuje, ty pondělní si však připomínáme všichni.
Tradičním symbolem českých Velikonoc je koleda na Velikonoční pondělí a s ní spojená proutěná pomlázka a malovaná vajíčka.
Mrskačka
Velikonoční pondělí je dnem plným radosti a veselí, hodování a koledování. „Vyplácení pomlázkou má své kořeny v předkřesťanských tradicích, kdy se šlehání zelenými pruty přičítal magický účinek omlazení. Prý je důležité děvčata i ženy pořádně vyšlehat, aby neuschly, byly veselé, zdravé a pilné a také, což bylo dříve neméně důležité, aby je neštípaly blechy,“ usmívá se Alena Gajdušková. Odměnou za tuto příkladnou péči dostávali chlapci malovaná vajíčka – kraslice. Jedla se sekaná, uzené maso, nádivka, na stole nesměl chybět mazanec či beránek.
Nadýchaný mazanec, sladké velikonoční potěšení
Tradice téměř zapomenuté
Existují však tradice, na které jsme téměř zapomněli. Zatímco dříve byla Bílá sobota mimořádným dnem, v současnosti ji tak nevnímáme. A je to škoda. „Už od rána všechny činnosti cílily k očistě duše, těla i domovů. Mládež se již brzy po ránu běžela omýt k tekoucí vodě pro krásu, děvčata se pod komínem otírala mlékem, aby byla chráněna před hmyzem. Bílila se stavení a zametalo se novým koštětem, někdy už před svítáním, aby bylo na Velikonoce vše připraveno, jak se patří. Veškeré předměty se omyly, pokud možno, tekoucí vodou. Na Moravském Slovácku zdobily hospodyně obyčejnou udusanou hliněnou podlahu alespoň vodovým ornamentem, který vylévaly krouživým pohybem pomocí hrnku poléváku. Dokázaly s ním vykroužit obloučky, vlnovky a kroužky, smyčky i esíčka. Na skleněné tabulky oken malovaly ženy mýdlem jemné ornamenty a chystaly tak obydlí na sváteční den,“ seznamuje nás s lidovými obyčeji odbornice.
V některých oblastech jižních Čech se chodí koledovat již ráno na Bílou sobotu. Tento zvyk podle Aleny Gajduškové pochází z doby, kdy chlapci od čtvrtka do soboty procházeli po vsi s řehtačkami a klepačkami a nahrazovali tak zvuk zvonů, které „odletěly do Říma“. V sobotu pak za tuto službu dostávali koledu. „Další zvláštní tradice se dodržovala na Hané. Na Bílou sobotu tam chodily takzvané Ježíšovy matičky. Dívky oblečené do černých šatů a bílého šátku doprovázeli mládenci s prapory a kapelou a všichni mířili do kostela. Tam od kněze žádali Ježíše Krista. Poté, co dostali kříž nebo sošku, v tichosti ji odnesli, nazdobili a připravili na Boží hod. V neděli byly dívky oblečeny do bílých šatů a černého šátku na znamení Ježíšova zmrtvýchvstání,“ uzavírá Alena Gajdušková.
vejce velikonoce vosk
Tradiční symboly
Vajíčka – mezi nejznámější zvyky patří malování kraslic či barvení vajec. Symbolizují nový život i zmrtvýchvstání. „Vejce je prastarý magický symbol a jejich zdobení má svá specifika co do základních ornamentů, použitých barev i techniky – třeba jihočeské či chodské straky, čtyřbarevné batikované vnorovské kraslice, voskovým reliéfem zdobená vejce ze západních Čech či slovácké a chodské kraslice leptané,“ říká Alena Gajdušková. Dívky obvykle chystaly malované vejce pro chlapce, na kterého si myslely. Takové vajíčko darované z lásky muselo být červené, ale také plné, takže žádná kraslice.
Pomlázka – ať už pomlázka, mrskačka, tatar, dynovačka, šlehačka, pomihoda nebo omládka, svazek spletených vrbových proutků nám slouží i dnes. Její tradice však sahá do 16. století. „Již za časů císaře Rudolfa II. podnikaví obchodníci prodávali pletené pomlázky s pestrobarevnými stuhami. Zájem kupujících byl prý značný,“ tvrdí Alena Gajdušková.
Zajíček – novodobý symbol štěstí se v českých tradicích objevuje stále více. Značí také rychlost, tedy plynoucí čas či pomíjivost života. Díky tomu je označován za symbol zmrtvýchvstání. „O zajícovu popularitu se prý postaral německý spisovatel Christoph von Schmidt, který na konci 19. století napsal povídku Kraslice. Je o tom, jak hodným dětem zajíček nosí malovaná vejce.“
Velikonoční beránek
Beránek – svůj původ má v dávných pohanských dobách. „Ve starověku i středověku byl beran obřadním jídlem, ale protože jeho maso bylo drahé, jedlo se spíš pečivo ve tvaru beránka a tento zvyk přežil až do dnešní doby.“
Kopřivy – Co nesmělo, a ani dnes nesmí ve velikonočním menu chybět, jsou mladé kopřivy. Bez nich si nedokážeme představit nádivku neboli hlavičku. Přidávají se však také do polévek. „Jeden z názvů pro zelenou polévku je hastrmanka. Ale kopřivy se dávají také pod maso, dusí se na cibulce podobně jako špenát. Potom se konzumuje třeba s brambory nebo se jím mohou mazat slané placky,“dodává Alena Gajdušková.
Kopřiva dvoudomá je plevelem s bohatým využitím
Jaké tradice se pojí k jednotlivým dnům Pašijového týdne?
Vysvětluje Alena Gajdušková:
Modré pondělí – bylo symbolem mlčenlivosti a klidu a vztahovaly se na ně výhody svátečního dne, takže čeládka nemusela vykonávat všechny obvyklé práce.
Šedivé úterý – bylo dnem smutku, někde se už pomalu začalo uklízet, snad proto šedivé.
Škaredá středa – Od tohoto dne se zastavila veškerá jiná práce a začalo se bílit, smýčit a uklízet. Vymetaly se komíny od sazí, proto se této středě říká též sazometná. Peklo se pečivo – jidášky, které svým tvarem připomíná smyčku, na níž se oběsil Jidáš.
Zelený čtvrtek – byl ve znamení rituálního omývání tekoucí vodou. Na Zelený čtvrtek takzvaně odlétají zvony do Říma a jejich zvuk nahrazují obchůzky chlapců s řehtačkami a klepačkami.
Velký pátek – je připomínkou ukřižování Ježíše Krista a také dnem nejpřísnějšího půstu, ticha a rozjímání. Podle lidových pověr je tento den také mimořádně magicky silný a silnou léčivou moc měla především voda. Omývali se jí proto nejen lidé, ale v potoce koupali například i koně.
Bílá sobota – Během ní se opět intenzivně uklízelo, pekly se mazance a ženy tímto těstem také potíraly pro dobrou úrodu stromy v sadu. Se soumrakem končí celá postní doba a v kostele může začít nejslavnostnější křesťanský obřad – vigilie Zmrtvýchvstání.
Boží hod velikonoční – hodovalo se, slavilo a jedly se pokrmy posvěcené v kostele.
Nádherný, ne úplně tradiční design české pomlázky
Velikonoční pondělí – nese se ve znamení radosti a oslav, chlapci chodí na koledu – děvčata pouze o přestupném roce. A podle pověr se mnohde použitá pomlázka házela do sklepů, aby se tam nedržely žáby.
Ať už pojmeme Velikonoce v tradičním stylu, prožijeme je v hlubokém usebrání nebo budeme oslavovat nový život či jaro, hlavně si je užijme s těmi, které máme rádi, v klidu, pohodě a radosti.
V knize, na které se autorsky podílely Alena A. Gajdušková a Alena Scheinostová, se dočtete o tom, jak toto období prožívali naši předkové. Dauphin, Knihydobrovsky.cz, 258 Kč
Související články
Zdroj: Časopis Receptář
